Planeta OpenAlt

📖 Přečíst celý článek →

Téměř 90 nahrávek z let 1940–1941 zachycuje zvony českých měst a obcí, z nichž mnohé později zanikly při válečných rekvizicích. Díky spolupráci Archivu Českého rozhlasu, spolku Wikimedia Česká republika a Wikimedia komunity  jsou dnes dostupné na Wikimedia Commons, propojené s Wikidaty a slyšitelné přímo u článků na Wikipedii. Jak se ale archivní nahrávky proměnily ve svobodně dostupnou a živou sbírku?

Zvony mého kraje: nahrávky vzniklé v těžké době

Na začátku druhé světové války zněly z kostelních věží českých měst a obcí zvony, které už dnes často neexistují. Mnohé byly během války zrekvírovány a zničeny. Jejich zvuk se však dochoval na nahrávkách pořízených v letech 1940–1941. Záznamy vznikly jako pracovní materiál pro rozhlasový cyklus Zvony mého kraje – pracovníci rozhlasu tehdy vyjížděli do českých měst a obcí a nahrávali zvonění místních kostelů. 

Prezentace Tomáše Dufky a Michala Josefa Špačka na konferenci Archivy, knihovny, muzea v digitálním světě v listopadu 2025
Skot, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

Cyklus vznikal za protektorátu a podle archivních podkladů měl posluchače v těžké době povzbudit. Nahrávky však brzy získaly význam, který jejich tvůrci zřejmě nemohli plně předvídat. Řada zachycených zvonů byla během války sundána z věží a odvezena. Některé se po válce podařilo vrátit, mnohé další však byly roztaveny. Samotné rozhlasové vysílání se podle dostupných podkladů nedochovalo. V Archivu Českého rozhlasu však zůstaly uložené původní pracovní nahrávky na zvukových fóliích. Z materiálu vytvořeného pro jeden rozhlasový pořad se tak postupem času stal vzácný zvukový dokument. Trvalo ovšem několik desetiletí, než se k němu archiváři znovu vrátili a začala se otevírat cesta k jeho zpřístupnění veřejnosti.

Jak se zrodila spolupráce

Zvuková fólie s nahrávkou zvonů a texty pořadů Zvony mého kraje
Archiv Českého rozhlasu, CC BY 4.0, via Wikimedia Commons

Cesta archivních nahrávek k veřejnosti nezačala u zvonů samotných. Prvním impulzem byla advokační strategie, kterou si spolek Wikimedia Česká republika schválil na konci roku 2024. Spolupráci s veřejnoprávními médii označila za jednu z cest, jak zpřístupňovat cenné zvukové a obrazové materiály uložené v jejich archivech.

V návaznosti na tuto strategii oslovila výkonná ředitelka Wikimedia ČR Klára Joklová vedení Českého rozhlasu i České televize s nabídkou spolupráce. V té chvíli ještě neexistoval konkrétní projekt. Další jednání postupně přivedla zástupce Wikimedia ČR k Archivu Českého rozhlasu, který začal hledat vhodný materiál pro první společný počin.

„Volba nakonec padla na dochované nahrávky zvonů, pořizované původně pro cyklus Zvony mého kraje,“ vysvětluje vedoucí Archivu Českého rozhlasu Tomáš Dufka. Zaniklé zvony se tak staly pilotním projektem, na němž bylo možné hledat způsob dlouhodobější spolupráce. “Cílem nebylo pouze nahrávky vystavit na internetu, ale zpřístupnit je pod svobodnou licencí, srozumitelně popsat a propojit s místy, kostely a dalšími informacemi v projektech Wikimedia,” doplňuje Pavel Bednařík, manažer Programů pro partnerství.

Digitalizací práce teprve začala

Miloslav Turek v Archivu Českého rozhlasu
Mojmir Churavy, CC0, via Wikimedia Commons

Převodu historických zvukových fólií do digitální podoby se ujal zvukař Archivu Českého rozhlasu Miloslav Turek. Díky tomu bylo možné nahrávky znovu poslouchat a dále s nimi pracovat. Pro jejich zveřejnění však bylo potřeba zjistit, co přesně zachycují a odkud jednotlivé zvuky pocházejí.

Podrobnost záznamů se výrazně lišila. U některých bylo možné určit konkrétní kostel, jinde se dochoval pouze název města nebo obce. Takový údaj sám o sobě nemusel stačit, protože na jednom místě mohlo stát několik kostelů. U části nahrávek proto zůstával jejich přesný původ nejistý.

V tento moment se do projektu zapojil také wikidatista a spolupracovník Wikimedia ČR Michal Josef Špaček. Jednotlivé záznamy postupně procházel, dohledával odpovídající kostely či obce a hledal k nim existující položky na Wikidatech. Archivářka Jana Bartošová z Českého rozhlasu mezitím pokračovala v archivním bádání, doplňovala další informace a konzultovala nejasné případy s kampanologem, odborníkem na zvony.

Jak dostat archivní zvuk na Wikimedia Commons

Souběžně s dohledáváním původu nahrávek bylo potřeba vyřešit, jak je zveřejnit na Wikimedia Commons – úložišti svobodně licencovaných fotografií, zvuků, videí a dalších médií. Každý soubor zde musí mít jasně uvedený původ, popis a licenci. U materiálu pocházejícího z institucionálního archivu bylo navíc nutné doložit, že Český rozhlas s jeho zveřejněním skutečně souhlasí. Vznikl proto institucionální účet nazvaný Archiv Českého rozhlasu, skrze nějž archivářka Jana Bartošová poté postupně nahrála celou sbírku. Společně s Michalem Josefem Špačkem řešili způsob pojmenování souborů, jejich popisy a zařazení do kategorií, aby bylo možné nahrávky na Wikimedia Commons dohledat a dále s nimi pracovat.

Tento postup byl pro spolupráci podstatný. Nahrávky nevložil anonymní uživatel ani Wikimedia ČR za Český rozhlas. Zveřejnil je přímo jejich správce a na stránce každého souboru je proto zřetelný jeho původ i souhlas instituce s použitím. Samotným nahráním na Wikimedia Commons však ještě nevzniklo propojení s kostely a obcemi, z nichž zvuky pocházely. K tomu bylo potřeba zapojit Wikidata.

Kostel svatého Bartoloměje v Kočí, Petr1888, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

Ukázka nahrávky zvonu. Archiv Českého rozhlasu, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

Od nahrávky ke kostelu a místu na mapě

Samotný zvukový soubor nemá zeměpisnou polohu. Aby bylo možné nahrávku zobrazit na mapě nebo ji spojit s konkrétním kostelem, bylo nutné vytvořit vazbu mezi souborem na Wikimedia Commons a údaji uloženými na Wikidatech. Wikidata jsou svobodná databáze znalostí, v níž mají jednotlivé obce, kostely a další objekty vlastní položky s údaji o poloze a vzájemných vztazích.

Michal Josef Špaček proto postupně přiřazoval nahrávky k nejpřesněji určeným místům. Pokud se podařilo spolehlivě zjistit konkrétní kostel, propojil zvuk s jeho položkou. Kde archivní údaje dovolovaly určit pouze obec nebo město, zůstala nahrávka spojena s tímto obecnějším místem. Projekt se tak vyhnul vytváření přesnějších vazeb, než jaké skutečně umožňovaly dochované informace.

„Třeba v Havlíčkově Brodě jsou tři nebo čtyři kostely a vy nevíte, který z nich to je. Byla tam tedy velká míra nejistoty – takový klasický stav archivního bádání,“ popisuje Michal Josef Špaček. 

Toto propojení umožňuje zobrazit lokace, odkud zvuky pocházejí, na mapě a jednodušeji vložit zvuk do článků o vybraných kostelech a obcích na Wikipedii. Lidé si tak mohou historické zvonění poslechnout přímo u informací o místě, odkud pochází. Např. u článků Kostel Nejsvětější Trojice v Dobříši nebo Kostel Nanebevzetí Panny Marie v České Skalici.

Projekt vyvrcholil 2. října 2025, na Mezinárodní den zvonů. Zveřejněním však práce nekončí. Pokud se podaří některou nahrávku přesněji určit, lze její propojení opravit a změna se může promítnout také do mapy. Historickou sbírku mohou v budoucnu doplnit současné nahrávky a fotografie jednotlivých zvonů 

Pilotní projekt pro další archivy

Plakát z konference CEE Hubu
Pavel Bednařík (WMCZ), CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons 

Zaniklé zvony byly prvním pilotním projektem spolupráce Wikimedia Česká republika a médiem veřejné služby. Přestože kolekce čítá necelých devadesát nahrávek, její zpracování trvalo déle než rok a zapojilo vedení obou organizací, archivářku, zvukaře, odborníka na zvony i dobrovolné členy komunity Wikimedia. Ukázalo se tak, že skutečné zpřístupnění archivního materiálu představuje podstatně složitější proces než pouhé nahrání souborů na internet.

Český rozhlas nahrávky vybral, digitalizoval, odborně zpracovával a pod vlastním účtem uvolnil pod svobodnou licencí. Wikimedia ČR a komunita Wikimedia pomohly nastavit postup zveřejnění, uspořádat soubory a propojit je s dalšími informacemi. Každý ze zapojených aktérů přitom přinesl vlastní znalosti a zachoval si odpovědnost za svou část práce.

Stejný model mohou využít také další veřejnoprávní média, archivy, knihovny, muzea a galerie. Nemusí přitom začínat rozsáhlými databázemi. Dobře vybraná a zvládnutelná sbírka umožňuje vyzkoušet licenční, odborný i technický postup na konkrétním materiálu a vytvořit výsledek, který lze následně rozvíjet.

„Věříme, že na spolupráci navážeme i v našich dalších projektech,“ uvedla výkonná ředitelka Wikimedia ČR Klára Joklová. “Zaniklé zvony ukazují, jak může propojení paměťové instituce a otevřené komunity proměnit archivní materiál ve svobodně dostupnou, dohledatelnou a propojenou součást veřejného poznání.”

Mám dovolenou a píšu to ve volných chvílích. Fakt to není hotové.

Může třináctileté dítě v Česku používat WhatsApp bez souhlasu rodičů? Ano, i když to není tak jednoduché.

WhatsApp aktuálně stanovuje minimální věk pro samostatné používání na 13 let, případně na vyšší věk, pokud ho vyžaduje právo konkrétní země. Pro mladší děti navíc nově zavádí účty spravované rodičem, které mají vlastní omezení a rodič nad nimi má větší kontrolu.

V Česku se ale často setkáte s hranicí 15 let. Ta skutečně existuje. Neznamená však, že děti do 15 let nesmějí bez souhlasu rodičů používat WhatsApp nebo jiné online služby.

Ve skutečnosti se nám tu míchají tři různé věci: minimální věk pro samostatný účet, možnost účtu spravovaného rodičem a věk, od kterého může dítě samo udělit souhlas se zpracováním osobních údajů.

A právě proto můžeme narazit na čísla 13 i 15, aniž by si nutně odporovala.

Od kolika let je tedy WhatsApp?

Pro samostatné používání od 13 let.

Aktuální podmínky WhatsAppu pro evropský region stanovují, že uživatel musí mít alespoň 13 let, případně vyšší věk, pokud ho vyžaduje právo země, ve které žije.

Dříve to bylo jinak. WhatsApp v minulosti používal pro evropský region hranici 16 let. Proto můžete i dnes narazit na články nebo doporučení, podle kterých je WhatsApp až od 16 let. Aktuální podmínky už ale stanovují hranici 13 let.

A co česká hranice 15 let?

Ta existuje, ale znamená něco jiného.

Český zákon č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, stanovuje hranici 15 let pro situaci, kdy dítě samo uděluje souhlas se zpracováním osobních údajů v souvislosti s nabídkou služeb informační společnosti.

To ale není totéž jako minimální věk pro používání online služby.

Jinými slovy, z české hranice 15 let nemůžeme jednoduše odvodit pravidlo:

„Dítě mladší 15 let může používat online služby pouze se souhlasem rodiče.“

Tak jednoduché to není.

WhatsApp ale přece zpracovává osobní údaje

Ano. To ale automaticky neznamená, že k jejich zpracování potřebuje souhlas.

Souhlas je jen jedním z právních důvodů, na jejichž základě mohou být podle GDPR osobní údaje zpracovávány.

A právě tady je důležitý článek 8 GDPR, ze kterého česká hranice 15 let vychází. Týká se situace, kdy je služba informační společnosti nabízena přímo dítěti a zpracování jeho osobních údajů je založeno na souhlasu.

Pokud je zpracování založeno na jiném právním důvodu, pravidlo o věku pro udělení souhlasu se na něj automaticky nepoužije.

Proto neplatí jednoduchá rovnice:

dítě + osobní údaje + méně než 15 let = vždy souhlas rodiče.

Jak to řeší samotný WhatsApp?

WhatsApp s nezletilými uživateli výslovně počítá.

Ve svých evropských zásadách ochrany soukromí řeší také uživatele, kteří kvůli svému věku mohou mít omezenou schopnost uzavírat právně vymahatelné smlouvy.

Pro některé činnosti související s jejich účtem proto WhatsApp používá jiné právní základy než souhlas. U některých zpracování spojených například s vytvořením, ověřením a správou účtu uvádí svůj oprávněný zájem.

Samotné používání WhatsAppu tedy není jednoduše založeno na tom, že třináctileté dítě udělí souhlas se zpracováním všech svých osobních údajů.

Česká hranice 15 let proto automaticky neposouvá minimální věk WhatsAppu z 13 na 15 let.

A může třináctileté dítě přijmout podmínky WhatsAppu?

Samotný věk 13 let tomu automaticky nebrání.

Ani české právo neříká, že člověk může samostatně právně jednat až od 15 nebo 18 let.

Občanský zákoník počítá s tím, že nezletilý může samostatně právně jednat v záležitostech, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti člověka jeho věku.

Neexistuje tedy ani obecná česká smluvní hranice 15 let, kterou bychom mohli jednoduše dosadit do podmínek WhatsAppu.

Tohle je zároveň místo, kde je dobré být opatrný. Nelze z toho udělat opačné univerzální pravidlo, že každý třináctiletý může bez rodiče uzavřít jakoukoliv smlouvu. Záleží na povaze konkrétního právního jednání.

Pro naši otázku je ale podstatné, že české právo nestanovuje obecnou hranici 15 let pro používání WhatsAppu.

Takže třináctileté dítě rodiče nepotřebuje?

Pro založení a běžné používání vlastního WhatsApp účtu ne.

Aktuální podmínky WhatsAppu umožňují samostatné používání od 13 let. Českých 15 let je hranice pro samostatné udělení souhlasu dítětem se zpracováním osobních údajů v případech, kdy se toto pravidlo použije. Není to obecný minimální věk pro používání online služeb.

To samozřejmě neznamená, že rodič nemůže dítěti používání WhatsAppu omezit nebo pro něj nastavit vlastní pravidla.

A už vůbec z toho neplyne, že škola může po třináctiletém dítěti používání WhatsAppu automaticky vyžadovat. To je jiná otázka.

A co děti mladší 13 let?

Běžný samostatný účet WhatsApp mít nemohou. Nově ale mohou existovat účty spravované rodičem.

WhatsApp v roce 2026 představil takzvané parent-managed accounts, tedy účty spravované rodičem. Jsou určené právě dětem, které ještě nedosáhly věku potřebného pro samostatný účet.

Nejde přitom jen o běžný účet, ke kterému rodič zná heslo. Jde o zvláštní režim s omezenými funkcemi a větší kontrolou rodiče. Rodič může například spravovat kontakty dítěte a jeho členství ve skupinách nebo měnit některá nastavení soukromí.

Dítě zároveň nemá k dispozici všechny funkce běžného WhatsAppu.

Je ale potřeba počítat s tím, že WhatsApp tuto novinku zavádí postupně a účty spravované rodičem nemusí být dostupné ve všech zemích.

Proč se tedy tak často mluví o 15 letech?

Protože se směšují dvě různé otázky.

První zní:

Od kolika let dovoluje WhatsApp samostatný účet?

Aktuální odpověď je od 13 let, případně od vyššího věku, pokud ho vyžaduje právo konkrétní země.

Druhá otázka zní:

Od kolika let může dítě v Česku samo udělit souhlas se zpracováním osobních údajů v případech, na které dopadá článek 8 GDPR?

Odpověď je od 15 let.

Obě čísla jsou tedy správně. Jen odpovídají na dvě různé otázky.

Stručně

Může třináctileté dítě v Česku používat WhatsApp bez souhlasu rodiče?
Ano.

Je minimální věk pro samostatné používání WhatsAppu 13 let?
Ano.

Existuje v českém právu hranice 15 let?
Ano.

Znamená 15 let minimální věk pro používání WhatsAppu?
Ne.

Potřebuje každé dítě mladší 15 let ke zpracování osobních údajů souhlas rodiče?
Ne. Záleží mimo jiné na právním základu zpracování.

Může dítě mladší 13 let používat běžný samostatný účet WhatsApp?
Ne. WhatsApp ale nově zavádí účty spravované rodičem.

Znamená možnost používat WhatsApp od 13 let, že ho může škola po třináctiletém žákovi vyžadovat?
Ne. To je samostatná otázka.

📖 Přečíst celý článek →

Jaké technologické vychytávky nám mohou usnadnit práci, učení, cestování nebo třeba pobyt na táboře? Václav Maněna a Martin Kaliba představují gadgety a nástroje, které se hodí učitelům, rodičům i dětem. Od „hledátek“ na ztracené věci a chytrých diktafonů přes AI asistenty až po bezdrátové prezentéry, projektory nebo digitální fotorámečky. Podíváme se také na to, kdy může drahé zařízení nahradit obyčejný mobil, jak využít umělou inteligenci při zpracování zvukových záznamů nebo učení a proč není vždy dobrý nápad zbavovat se starších technologií.

KYBcast můžete poslouchat ve všech oblíbených podcastových aplikacích.

📖 Přečíst celý článek →

Milí čtenáři, dokud jsem byl děckem školou povinným, konec srpna byl pro mě utrpením. Vidět neustále to “hurá, škola volá!” v každém obchodě bylo deprimující. Ve škole jsem se převážně nudil a některé ty hodiny byly skoro k nepřežití, vězení light. O ranním vstávání ani nemluvě; konstitučně jsem noční sova už od kolíbky.

V blahém věku 48 let už se hromad sešitů a pravítek, které na mě vyzývavě hledí v místním Tescu, obávat nemusím. Ale jedna věc ve mně zůstala, ta, která mimo jiné vedla ke vzniku Zapomenutých příběhů: přesvědčení, že znalosti lze získat i zábavnějším způsobem, než je strnulé sezení v lavici, zatímco se učitel už pošestnácté snaží milému, leč hloupému Honzíkovi vysvětlit, co je to přepona a co jsou odvěsny. (Tím hůř, pokud Honzík ani není milý.)

A tak vám k začátku nového školního roku představuji nový projekt, svůj anglicky psaný Substack. Jmenuje se “The Central European Blog” a bude přinášet zejména články z historie a současnosti střední Evropy. Myslím si, že náš region je zajímavý, zažil hodně “syrové historie”, a že ta historie může být poučná i pro cizince.

Nebudu se tam téměř vůbec věnovat současné politice, zejména pak ne té “pěně dní”, kolem které se neustále otáčejí sociální sítě. Jednak mě ty zdejší babišovsko-fialovské spory opravdu příliš nezajímají, jednak je v internetové anglosféře beztak už moc horko, a přidávat se k tamní kulturní válce je tak trochu jako lít benzín do již hořící rafinerie. Už vůbec nemá smysl řešit tam západní témata. Západní čtenáři nepotřebují být informováni, že Pákistánci v Bradfordu znásilňovali malé Angličanky, nebo že Jason Arday byl podvodník; tam už to velice dobře vědí. Tyhle informace má smysl občas přenést od nich sem, nikoliv naopak.

Proto budu tedy spíše psát o tématech “nehorkých”, méně virálních, ale takových, ze kterých se dá trochu poučit. Nejsou určeny pro miliony lidí, spíš tisíce těch, kteří se rádi začtou.

(Samozřejmě, pro nás Čechy bude řada těch témat známých. Pro vás je to pak spíš pocvičení v samotném čtení anglicky. Ale možná vás některá témata stejně zaujmou nebo překvapí.)

Můžete mi i trochu pomoci. Jednak vlastním odběrem, jednak tím, že třeba pošlete odkaz na můj Substack svým známým z ciziny. Placený není a zatím to ani neplánuji, všechny články jsou otevřené.

Základní odkazy:

Samotný blog: https://komando1.substack.com/

Odběr pomocí RSS: https://komando1.substack.com/feed/

Proč vůbec anglicky? Inu, z banálního důvodu: trávím teď hodně času s AI, se kterou komunikuji anglicky, a v pauzách se mi obtížně přepíná do češtiny. Jde to, ale nikoliv lusknutím prstu. Pokud mám zrovna 15 minut času v mezerách, kdy robot pracuje sám, jednodušší je “nepřepínat” a napsat nějaký kousek textu anglicky. Je to tedy tak trochu znouzectnost.

Neznamená to, že přestanu psát česky, nemám nic takového v úmyslu. Prostě jen “dvojkolejný provoz”.

V současné době je tam cca deset článků a nějaká základní komunita už vznikla, byť proti té zdejší je velmi malá – odběratelů e-mailem je teď 54, celkových sledujících 93. Nejčtenější článek, ten o Minitelu, má zatím 546 přečtení; průměr je spíš kolem 300. Pár vzorků:

Remembering the King Who Drowned – o bitvě u Moháče, jejíž pětisté výročí právě uplynulo. Skoro každý umí vyklopit letopočet, málokdo o ní ví něco více.

Minitel, the Forgotten French Internet – malé vybočení ze střední Evropy, inspirováno navazujícím článkem, částečně relevantní v kontextu toho, jak se teď v Bruselu přetřásá digitální suverenita EU.

… and Realists Learn to Shoot – o poklesu prestiže němčiny ve střední Evropě.

When the Brotherly Tanks Arrived – druhý nejčtenější článek, budu jej přetiskovat každého 21. srpna.

Zábavné je, že i v této současné mikrokomunitě, například v komentářích na Redditu, je vidět určité kulturní rozdíly. Zareaguje-li Američan, typicky napíše něco jako “Great article, I enjoyed it.” Od Čecha se dočkáte spíš něčeho jako “Není to úplně přesné, máš tam chyby a nikoho to stejně nebude zajímat.” Případně poťouchlé “rady”, že AI by to napsala lépe.

No, AI to nikdy psát nebude, byť s ní konzultuji gramatiku – do nějaké míry. Není mým cílem znít jako dokonalý Yankee nebo hlasatel BBC. Zrovna v té globální anglosféře jsou na to, že každý kout světa mluví anglicky trochu jinak a dělá trochu jiné chyby, naprosto zvyklí, a je to i určitá známka autenticity. V menším jsme na to zvyklí i u nás. Vousatý profesor češtiny si může dovolit říci něco jako “Já neumím píti přímo z lahve!”, kdežto od blogera-horníka z Karviné by to znělo ku**a divně.

Takže nějaké chyby tam zůstanou

Díky za čtení!

M.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.

Hudební epilog

Je mým upřímným přáním, abych na Substacku neskončil jako “božská” Florence Foster Jenkinsová.

Bez několika málo týdnů takřka přesně po dvou letech je zde nová betaverze operačního systému Haiku. I mezi čtvrtou a pátou betaverzí byl rozestup podobný (byť o něco kratší), vývoj projektu tedy, zdá se, běží v současné překotné době stabilním tempem. To je dobře, neboť projekt nedávno oslavil čtvrt století své existence a 530 vyřešených ticketů v rámci release je určitě pěkný dárek k takto významnému výročí.

Jednou z hlavních novinek je, že jde o první verzi Haiku, která obsahuje webový prohlížeč Firefox. V repozitáři sice doposud bylo možné najít  a stále ještě možné najít je prohlížeče od Firefoxu odvozené - WaterFox, LibreWold či Floorp - ale přímo Firefox se objevuje až teď. Práce na stabilním a plně funkčním portu začala již pár dnů po předchozím release a vše dosáhlo takové kvality kódu i běhu sestaveného programu, že Mozilla vydala oficiální povolení pro výsledek použít značku Firefox. Aktuálně je prohlížeč dostupný pouze v 64bitové verzi pro AMD64, ostatní architektury budou řešeny později.

Na stejné architektuře také nově Haiku podporuje hardwarovou virtualizaci prostřednictvím NetBSD Virtual Machine Monitoru, u nějž asi není třeba složitě vysvětlovat, odkud byl portován. Podporuje 32bitové i 64bitové guest systémy a zrychluje výrazně jejich běh na většině počítačů podporujících Intel VT-x či AMD-V, stačí spustit QEMU s parametrem -accel nvmm.

V systému také přibyl kompilátor a runtime jazyka Go. Jedná se o zhruba půl roku starou verzi 1.26.1 a port zatím nebyl nahrán zpět do upstreamu projektu Go, ale celá řada knihoven, balíků a funkcí byla již v Haiku úspěšně otestována, včetně například redakčního systému Hugo, který spravuje celý web projektu Haiku a odteď tedy již bude moct být i na Haiku přímo provozován.

Novinek v systému jsou ale desítky a desítky, toto jsou jen tři, které přímo autoři systému v release notes vypíchly na čelném místě. Další lze najít jak v release notes, tak vyčíst z uzavřených ticketů.

Zdroje:

• R1/beta6 – Release Notes | Haiku Project
• https://dev.haiku-os.org/query?milestone=R1%2Fbeta6&group=component&status=closed

Haiku stabilně pokračuje. Sociálními sítěmi sice aktuálně rezonuje neoficiální verze systému nazvaná Tabby, která byla s pomocí AI/LLM portována zpět na PowerPC hardware od Apple, kde původní BEOS před zhruba třiceti lety dosáhl největšího rozmachu, ale osobně považuju poctivou lidskou práci na hlavní verzi za mnohem podstatnější.

Milí čtenáři, čas od času narazím mezi zcela běžnými články na Substacku na nějaký, který mě přiměje podívat se na nějakou situaci ze zcela jiného pohledu. The Class of 2026 je jedním z nich. Mám slabost pro historická přirovnání a autor tohoto článku, John Carter, v něm prezentuje nesmírně zajímavou analogii mezi současnou dobou a časně moderní érou 16.-18.století.

Charakteristickou institucí raného novověku byly kláštery. Koncentrovali se v nich vzdělaní lidé, přepisovaly se tam knihy – což byl po dlouhá staletí jediný způsob, jak je zachovat pro budoucí generace. V klášterech se nacházely velké knihovny, které byly jinak vzácností, kláštery měly váhu jako středobody kultury. Také byly bohaté, vlastnily nemalou část všech polností a vesnic, občas i nějaké to město. A dostávaly se do konfliktů s králi.

Pak přišel knihtisk. Ačkoliv se nedá říci, že by to znamenalo okamžitý konec klášterů, existence knihtisku podlomila jejich nejzásadnější výhodu, což byl ten dosavadní monopol na knihy. Najednou se knihy daly produkovat ve velkém a nemusel to odsouhlasit žádný opat. Najednou mohly vzniknout velké a dobře vybavené knihovny i mimo jejich zdi.

Bez monopolu se postavení klášterů začalo zhoršovat; už nebyly tak nezbytné jako dřív, a dělala-li si státní kasa choutky na jejich majetek, nemusela se obávat tolika komplikací. A tak začaly kláštery postupně zanikat. V Anglii je hromadně zrušil Jindřich VIII., v protestantských zemích reformace, ve Francii francouzská revoluce a v Rakousku Josef II. Dnes ve většině zemí stále ještě nějaké kláštery existují, ale jejich velikost a vliv jsou zlomkem toho, co bývaly. Jejich funkce zkrátka plní jiné instituce.

Situace univerzit roku 2026 je v mnoha oblastech dost podobná těm klášterům o 500 let dříve. Jejich hlavní prací je produkce textů, ať už jde o studentské eseje, články, knihy nebo diplomy (on i ten diplom je vlastně text).

Zvlášť v těch měkkých oborech byla hodnota mnoha vyprodukovaných textů už dříve hodně pofiderní. Slavný Sokalův hoax, kdy jeden profesor fyziky použil generátor nesmyslných slov k vytvoření naprosto nesmyslného textu „Transformativní hermeneutika kvantové gravitace“ a následně s ním uspěl v odborném časopise Social Text, se datuje rokem 1996! Samozřejmě, AI je v tomto ještě daleko produktivnější, a pokud někdo opravdu potřebuje číst či tisknout bláboly typu „Intersekcionalita transgenderových kominíků v postkoloniální Africe“, stačí, aby zadal příslušný prompt do nějakého Clauda nebo ChatGPT, a ten jej takovým materiálem s radostí zavalí.

Jenže my z tvrdých oborů se už také nemůžeme jen tak smát, protože i u nás v matematice, fyzice či chemii začíná nástup AI připomínat tažení mongolského chána evropskou krajinou: tady vypálené město, tamhle rozbořená pevnost, a málokdo je dnes ochoten bít se v prsa, že zrovna jemu se na tu kobylku nedostanou a že zrovna on se jim bude smát z bezpečí své pevné věže až navěky.

V téhle změněné krajině vědění se snadno může stát, že vysoké školy přestanou být těmi současnými mlýny na diplomy, kterými prochází 40-50 procent mladé generace. Ve spoustě oborů – budou-li je nadále vůbec vykonávat lidé! – se může povaha výuky značně proměnit a fungovat skrze zcela jiné, menší a pružnější instituce; u některých už to tak je (IT specialisté se typicky vzdělávají jinými prostředky; chcete-li se naučit ovládat nějaký program nebo systém, téměř nikdy vaše kroky nezamíří do fakultních budov). Určité činnosti (pitvy pro studenty medicíny, nebo třeba sledování hvězd pro studenty astronomie) asi zůstanou, jak jsou, ale to je relativně malé procento celkové výuky. A ten zbytek …?

Ten zbytek bude muset hledat zdůvodnění své existence, zvlášť v případě, že bude chtít vybírat tučné školné. Několik málo institucí (Harvard, Yale) si asi dokáže zachovat hodnotu tím, že budou i nadále sloužit jako fyzické seznamky budoucí elity příslušné země, což je funkce vůči vzdělání sice tangenciální, ale přece jen dost hodnotná. Ale druhořadé vysoké školy se budou zachraňovat jen velmi těžko.

A těch je valná většina.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.

Hudební epilog

“A furore robotorum libera nos Domine”

Signal je nejspíš bezpečnější. Threema dbá na soukromí. Jenže existuje ještě jedna vlastnost, na kterou se v podobných srovnáních často zapomíná: budou to rodiče skutečně používat?

Čím můžeme WhatsApp nahradit ve škole, kroužku nebo sportovním oddílu, aniž bychom po rodičích chtěli instalovat aplikaci, kterou jinak vůbec nepoužívají? A co když děti navíc chodí do různých škol a žádný společný komunikační systém nemáme?

Zkusme to jako malé detektivní pátrání. S každou alternativou se totiž může objevit další otázka.

Test rodičovské reality

Nestačí, že je nějaká aplikace bezpečnější, lépe chrání soukromí nebo má dokonalejší správu skupin. Pokud kvůli ní musí dvacet rodičů instalovat další aplikaci, zakládat si účet a hlavně si zvyknout, že ji mají pravidelně kontrolovat, máme problém.

Bezpečnější alternativa, kterou nikdo nepoužívá, není v praxi alternativa.

Při hledání alternativ k WhatsAppu proto dává smysl stanovit několik praktických podmínek. A dvě z nich jsou zásadní:

• Služba musí být v češtině.
• Její používání musí být pro rodiče a děti zdarma.

Za službu klidně může platit škola, klub nebo jiná organizace. Rodiče by si ale kvůli komunikaci s trenérem nebo učitelem neměli kupovat aplikaci. To pro začátek stačí. Na další podmínky narazíme cestou.

Tymka: aplikaci mít můžete. Ale nemusíte.

Jedním z nejzajímavějších řešení je česká Tymka. Je určená pro sportovní kluby, oddíly a kroužky a kromě komunikace řeší také události, docházku, omluvenky, ankety nebo platby. Mnohem zajímavější je ale jedna zdánlivá drobnost: rodič nemusí instalovat žádnou aplikaci.

Tymka funguje také v prohlížeči a rodič může některé věci vyřešit přímo z e-mailu. Třeba potvrdit účast dítěte na akci, aniž by se musel přihlašovat do systému. To je přesně ten typ detailu, který v testu rodičovské reality dává smysl. Neřeší totiž jen to, co systém umí, ale také to, kolik práce vyžaduje od rodiče. Aplikaci mít může. Pokud chce, může používat mobilní verzi, dostávat upozornění a mít všechno po ruce. Ale není to podmínka.

Další zajímavou vlastností je, že jeden rodič může pod svým účtem spravovat více dětí, a to i v různých klubech. Nemusí tedy mít pro každé dítě jiný účet nebo jiný způsob přihlašování. Tymka má české rozhraní a její bezplatná varianta počítá až se třemi týmy a třiceti sportovci. Trenéři a rodiče se přitom do tohoto limitu nepočítají. Pro větší kluby jsou k dispozici placené varianty.

Z pohledu rodiče je ale podstatné něco jiného: Nemusí platit. Nemusí instalovat aplikaci. A některé důležité věci může vyřídit rovnou z e-mailu.

Tymka tak ukazuje první důležitou věc, kterou budeme při hledání náhrady WhatsAppu potřebovat: Dobrá alternativa by měla co nejméně měnit návyky rodičů.

EventManager: opravdu zdarma

U bezplatných služeb bývá dobré přečíst si, co přesně znamená „zdarma“. Pět členů, tři události měsíčně, jeden tým nebo základní funkce zdarma a za všechno ostatní se platí.

Český EventManager je v tomto ohledu zajímavá výjimka. Jde o neziskový projekt a jeho provozovatel uvádí, že za používání aplikace neúčtuje žádné poplatky. Bezplatný účet přitom není omezený počtem hráčů ani událostí a služba neobsahuje reklamy.

EventManager je určený hlavně sportovním týmům a podobným skupinám. Umí plánovat tréninky a další události, potvrzovat účast a omluvenky, vytvářet ankety nebo zveřejňovat důležité informace na nástěnce. K dispozici je také skupinový chat a samostatná komunikace ke konkrétní události.

Pro komunikaci s dětmi je důležitá ještě jedna vlastnost: rodič může získat vlastní přístup k účtu dítěte. Nemusí tedy znát jeho heslo nebo používat společný účet. Z pohledu organizace zase dávají smysl role a oprávnění a možnost spravovat více týmů v rámci jednoho klubu.

EventManager tak splňuje dvě základní podmínky testu rodičovské reality: je v češtině a rodiče ani děti za jeho používání neplatí.

Otazník zatím zůstává u notifikací. Služba podporuje upozornění a push notifikace, ale není tak zřejmé, jak dobře funguje komunikace s rodičem, který se do systému pravidelně nevrací. A právě to je v našem testu důležité.

Bezplatná služba se spoustou funkcí totiž může být výborná. Ale pořád potřebujeme, aby se rodič dozvěděl, že sobotní zápas začíná o hodinu dřív.

Kluba: aplikace bez instalování aplikace

Také Kluba je český systém určený sportovním klubům. Vedle evidence členů a správy klubu nabízí kalendář, docházku, platby a komunikaci s členy a rodiči.

Z pohledu rodičovské reality je ale zajímavější způsob, jakým se používá.

Kluba funguje jako webová aplikace a PWA. Rodič ji tedy může otevřít jednoduše v prohlížeči a nemusí kvůli komunikaci s klubem hledat a instalovat další aplikaci z App Storu nebo Google Play. Pokud chce, může si ji na telefonu přidat tak, že se potom chová podobně jako běžná aplikace. To je docela zajímavý kompromis mezi webem a klasickou mobilní aplikací. Rodiči nemusíme říkat „nainstalujte si naši aplikaci“. Stačí mu poslat odkaz.

Samotná absence instalace samozřejmě ještě nezaručuje, že rodič bude službu skutečně používat. Pořád je důležité, jakým způsobem dostává upozornění na nové informace a zda se k němu dostanou i ve chvíli, kdy webovou aplikaci několik dní neotevře. V testu rodičovské reality ale Kluba získává důležité body už tím, že jednu z nejotravnějších překážek jednoduše odstraňuje: další aplikaci instalovat nemusíte.

E-mail: nuda, která funguje

Po všech aplikacích, rodičovských účtech, push notifikacích a webových rozhraních stojí za to připomenout ještě jednu možnost: klasický e-mail.

Není nový, není moderní a na první pohled toho proti WhatsAppu moc neumí. Nemá pěkný skupinový chat, potvrzování účasti jedním tlačítkem ani přehlednou nástěnku.

Jenže testem rodičovské reality prochází překvapivě dobře. Je v češtině. Rodiče ani děti za něj nemusí platit. Funguje bez ohledu na to, do jaké školy dítě chodí. Rodič nemusí instalovat aplikaci, kterou dosud nepoužíval, ani si zakládat účet u služby, kterou vybral trenér nebo učitel.

A hlavně: e-mail už většina rodičů nějakým způsobem sleduje.

Právě tady se ukazuje další důležitá vlastnost dobrého komunikačního nástroje. Nestačí někam informaci zveřejnit. Musí existovat rozumná šance, že se k rodiči skutečně dostane.

E-mail může působit jako nuda. To ale nemusí být nevýhoda. Důležitější je, aby byl používaný rozumně a komunikace nebyla závislá na osobním účtu trenéra nebo učitele. S vhodným nástrojem a jasně nastavenými pravidly tak může být e-mail překvapivě zajímavá možnost.

Pro jednosměrná oznámení může stačit obyčejný e-mail odeslaný skrytou kopií. Pro pravidelnou komunikaci je vhodnější distribuční seznam spravovaný školou nebo klubem. Ten navíc nemusí být navázaný na soukromý adresář jednoho učitele nebo trenéra.

E-mail samozřejmě WhatsApp skupinu nenahradí ve všem. Jakmile potřebujeme rychlou skupinovou diskusi, potvrzování účasti nebo třeba přehled omluvenek, začnou být jeho limity dost viditelné. Jenže možná právě to stojí za otázku:

Potřebujeme vůbec skupinový chat?

Pokud je hlavním cílem oznámit rodičům, že se zítřejší trénink ruší, může být obyčejný e-mail praktičtější než sebelepší nová aplikace.

EOS: komunikace patří klubu, ne trenérovi

Dosud jsme řešili hlavně rodiče. Co musí instalovat, kde se musí registrovat a jak zajistit, aby se k nim informace skutečně dostala. Jenže existuje ještě druhá strana komunikace: Komu vlastně patří?

Představme si sportovní oddíl, ve kterém trenér několik let komunikuje s rodiči prostřednictvím skupiny založené ze svého soukromého účtu. Pak odejde. S ním může odejít část kontaktů, historie komunikace a někdy i možnost skupinu rozumně spravovat.

Právě tady dává smysl podívat se na český EOS trochu jinak než na předchozí nástroje. EOS není jen náhradou skupinového chatu. Je to platforma pro správu klubu nebo jiné členské organizace. Komunikace, členská základna, události, dokumenty nebo platby jsou součástí prostředí organizace a mohou je spravovat lidé s různými rolemi a oprávněními. Když jeden trenér odejde, klub nepřestane existovat. A neměla by s ním odejít ani jeho komunikace s rodiči.

EOS má české rozhraní, webovou i mobilní aplikaci a počítá se samostatnými přístupy rodičů. Rodiče přitom za používání služby neplatí. Náklady nese organizace podle zvoleného tarifu a počtu aktivních členů. To je důležité rozlišení. Zdarma pro rodiče a děti nemusí znamenat zdarma pro klub.

Je naprosto v pořádku, když si sportovní klub nebo jiná organizace zaplatí nástroj, který používá ke své činnosti. Podstatné je, aby trenér nemusel rodičům oznámit: „Od září spolu budeme komunikovat tady. Stáhněte si aplikaci a zaplaťte za ni.“

EOS tedy řeší jiný problém než třeba jednoduchá Prezenčka nebo e-mail. Pro malý kroužek může být zbytečně robustní. Pro větší klub ale ukazuje další důležitou součást testu rodičovské reality: Dobrá komunikace nemá být závislá na člověku, který ji právě spravuje.

Prezenčka: možná toho tolik nepotřebujeme

EOS ukazuje, co všechno může komunikační a členský systém umět. Jenže ne každý potřebuje spravovat celý klub. Někdy je problém mnohem jednodušší. Máme dvacet dětí. V úterý a ve čtvrtek je trénink. V sobotu zápas. Potřebujeme vědět, kdo přijde, kdo se omluvil a jestli se změnil čas nebo místo. A právě pro podobné situace může být zajímavá česká Prezenčka.

Je výrazně jednodušší než komplexní klubové systémy. Funguje přes web, takže kvůli ní není nutné instalovat další aplikaci, a její používání je zdarma. Členové mohou u jednotlivých akcí potvrdit, zda přijdou, nepřijdou nebo zatím nevědí.

Důležitá je ale ještě jedna drobnost. Před akcí může systém automaticky poslat e-mailové připomenutí. Znovu se tak vrací něco, na co jsme narazili už u Tymky a obyčejného e-mailu: dobrý systém nespoléhá jen na to, že si rodič vzpomene a otevře správnou aplikaci.

Prezenčka samozřejmě nenahradí velký klubový systém. A pokud potřebujeme intenzivní skupinovou komunikaci, nebude ani plnohodnotnou náhradou WhatsAppu. Možná ale žádnou plnohodnotnou náhradu nepotřebujeme. Pokud WhatsApp používáme hlavně proto, abychom zjistili, kdo přijde na trénink a kdo se omlouvá, může být lepší použít jednoduchý nástroj určený právě k tomu než hledat další messenger.

U dětí je ale potřeba počítat s tím, že podle podmínek služby musí být uživatel starší 15 let.

Signal: tak jsme našli vítěze?

Zkusme se teď vrátit k messengerům. Signal má proti předchozím specializovaným systémům jednu velkou výhodu: je to skutečná alternativa k WhatsAppu. Umí skupinové konverzace, fotografie, soubory, hlasové zprávy, hovory nebo videohovory. Přechod tedy neznamená úplně změnit způsob komunikace. Navíc je zdarma a má české rozhraní.

Z hlediska soukromí je situace ještě zajímavější. Signal sice vyžaduje telefonní číslo při registraci, ale umožňuje nastavit, kdo ho může vidět. Pro navázání kontaktu lze používat také uživatelská jména. Telefonní číslo tak nemusí být automaticky viditelné ostatním členům skupiny.

Skupiny mohou mít více administrátorů, nové členy lze schvalovat a připojit se dá také prostřednictvím odkazu nebo QR kódu.

Zdarma. Česky. Dobré zabezpečení. Telefonní čísla nemusíme rozdávat celé skupině. Více správců. A místo úplně nového způsobu komunikace dostaneme prostředí podobné tomu, které už známe. Tak jsme našli vítěze?

Ještě ne. Představme si, že v září stojí třídní učitel před rodiči: „Od letoška nebudeme používat WhatsApp. Nainstalujte si prosím Signal.“ Část rodičů ho už možná má. Další si ho nainstalují. A někteří ho nainstalují, otevřou jednou při registraci a potom se vrátí k WhatsAppu, Messengeru, e-mailu a všemu ostatnímu, co už běžně používají. Učitel nebo trenér získává nový problém. Nestačí, aby rodiče do systému dostal. Potřebuje, aby si také zvykli další komunikační kanál pravidelně sledovat.

Signal může být technicky výbornou alternativou k WhatsAppu. Pro skupinu lidí, která se na jeho používání dohodne, může být dokonce skvělou volbou. Jenže naším cílem není vybrat technicky nejlepší messenger. Hledáme řešení, které mají reálnou šanci používat rodiče. A právě tady Signal naráží na možná nejdůležitější část testu rodičovské reality: na lidské návyky.

Threema: tady test končí u peněženky

Když Signal narazil hlavně na lidské návyky, nabízí se ještě jedna známá alternativa, která je známá svým důrazem na bezpečnost: Threema.

Z hlediska soukromí vypadá velmi dobře. Pro její používání dokonce není nutné spojovat účet s telefonním číslem nebo e-mailovou adresou. Komunikace je end-to-end šifrovaná a služba je postavená s výrazným důrazem na ochranu soukromí.

Jenže tentokrát nemusíme testovat dlouho, protože Threema je placená.

Nejde o předplatné, aplikace se kupuje jednorázově. To je pro běžného uživatele naprosto legitimní obchodní model. Pro náš scénář je to ale zásadní překážka.

Představa, že škola nebo sportovní oddíl oznámí třiceti rodičům, aby si kvůli komunikaci koupili konkrétní aplikaci, příliš dobře testem rodičovské reality neprochází.

A i kdybychom cenu přehlédli, narazíme ještě na jednu zajímavost. U běžných skupin Threema nelze převést práva zakladatele skupiny na jiného člověka ani mít více lidí s těmito právy. Pokud zakladatel odejde, je možné skupinu naklonovat, ale historie komunikace se do nové skupiny nepřenese. To je přesně opačný směr, než kterým jsme se vydali u klubových systémů.

Threema tedy může být výborným messengerem pro lidi, kteří se rozhodli ji používat. Jako nástroj, který škola nebo oddíl zavede rodičům, ale naráží hned na dvě části našeho testu.

Rodiče by za komunikaci s organizací neměli platit. A komunikace organizace by neměla stát na jednom člověku.

Školní systém: nejlepší nová aplikace může být ta, kterou už máme

Možná ale hledáme příliš daleko.

Pokud škola používá Bakaláře, EduPage nebo jiný školní informační systém s komunikací mezi školou a rodiči, máme velkou část problému vyřešenou.

Rodič už má přístup. Systém je součástí prostředí školy. Komunikaci nespravuje učitel prostřednictvím svého soukromého účtu a při změně třídního učitele nemusíme zakládat novou rodičovskou skupinu.

A hlavně rodičům nepřidáváme další komunikační kanál.

V prostředí jedné školy tak může být nejlepší alternativou k WhatsAppu jednoduše nástroj, který už škola používá. Praktické tipy najdete ve skvělém článku Komunikace ve škole: Google Chat a Prostory.

Teoreticky by šlo využít i prostředí MS Teams, ale podle mých praktických zkušeností se pro tento účel moc nehodí. Ne že by to nešlo, jen to není tak jednoduché. To, že rodiči dokážeme účet nebo přístup vytvořit, ještě neznamená, že jsme mu komunikaci zjednodušili.

Navíc, náš původní příklad měl ještě druhou část. Co když nejde o školu? Na florbal chodí dvacet dětí ze sedmi různých škol. Každá používá jiný informační systém. Trenér nemá účet ani v jednom z nich a sportovní klub už vůbec ne. Školní systém prošel testem rodičovské reality velmi dobře. Jen jsme ho otestovali ve špatné realitě.

Možná celou dobu hledáme odpověď na špatnou otázku

Vyzkoušeli jsme specializované systémy pro kluby. Jednoduché webové nástroje. E-mail. Bezpečnější messengery. Dokonce jsme zjistili, že někdy žádný messenger vůbec nepotřebujeme.

Pořád ale hledáme něco, čím nahradit WhatsApp.

• Co když to není potřeba?
• Co když nepotřebujeme nahradit WhatsApp?
• Co když potřebujeme nahradit WhatsApp skupinu?

WhatsApp totiž nabízí také kanály. Kanál není skupinový chat. Je určený především k jednosměrnému zveřejňování informací. Správce může posílat text, fotografie, videa, odkazy nebo ankety. Ostatní sledující přitom nevidí telefonní čísla dalších sledujících ani telefonní číslo správce.

A rodiče? Ti už WhatsApp velmi často mají. Nemusíme je tedy přesvědčovat k instalaci další aplikace, zakládání dalšího účtu ani pravidelnému sledování dalšího messengeru. Pro zprávy typu: „Zítřejší trénink začíná v 17:30.“ to najednou vypadá skoro dokonale.

Takže jsme konečně našli vítěze? Ani tentokrát. WhatsApp kanály mají několik vlastností, které jsou pro náš scénář podstatné. Především jsou veřejné. Nelze vytvořit soukromý kanál pouze pro rodiče konkrétní třídy nebo týmu.

A je tu ještě jedna drobnost, která je pro test rodičovské reality skoro symbolická: upozornění na nové příspěvky kanálu jsou ve výchozím nastavení ztlumená. Rodič si je musí sám zapnout. Takže jsme znovu u stejného problému: informaci jsme sice zveřejnili, ale dozví se o ní rodič včas?

Navíc kanál není klasická konverzace. Pro běžnou skupinovou diskusi nebo individuální omlouvání dítěte potřebujeme jinou cestu. WhatsApp Channel tedy není univerzální náhradou WhatsApp skupiny. Ale ukazuje nám možná to nejdůležitější, co jsme během celého hledání zjistili. Možná žádnou univerzální náhradu nepotřebujeme.

Tak která tedy vyhrála?

Máme za sebou docela dlouhé hledání. Narazili jsme na nástroje, které jsou zdarma a v češtině. Na takové, kvůli kterým rodič nemusí nic instalovat. Jiné výborně chrání soukromí nebo umožňují předat správu dalšímu trenérovi. Některé umí potvrzovat účast, omluvenky, ankety nebo automaticky poslat e-mail rodiči, který si aplikaci několik dní neotevřel. A pokaždé se objevil nějaký háček.

Signal je výborný messenger, ale musíme rodiče přesvědčit, aby ho začali používat. Threema narazí už na požadavek, aby si rodiče aplikaci koupili. Školní systém funguje skvěle, dokud potřebujeme komunikovat uvnitř jedné školy. WhatsApp kanál zase nevyřeší všechno, co jsme dosud řešili skupinou.

Tak která aplikace tedy prošla testem rodičovské reality? Možná žádná. Nebo přesněji: možná jsme celou dobu testovali špatnou věc.

Testem neprochází aplikace

Představme si školu, která používá vlastní informační systém. Rodiče ho znají, mají do něj přístup, je v češtině, nic za něj neplatí a komunikace zůstává pod kontrolou školy.

Na papíře téměř dokonalé řešení. Jenže rodiči z něj každý den přijde upozornění na známku, změnu rozvrhu, zprávu učitele, informaci z jídelny, připomínku platby a několik dalších automatických oznámení. Po nějaké době udělá docela pochopitelnou věc: notifikace vypne. A v pátek večer přijde zpráva, že pondělní odjezd na školní výlet byl posunut na 6:45.

Technicky všechno fungovalo správně. Škola zprávu odeslala, systém ji doručil a rodič ji má ve svém účtu. Jen se o ní možná nedozvěděl. Tady se ukazuje něco, co při srovnávání komunikačních aplikací snadno přehlédneme: Testem rodičovské reality nakonec neprochází aplikace. Prochází jím způsob komunikace.

Méně může být více

Můžeme mít bezpečný školní systém, Teams, e-mail a Signal. Každý z těch nástrojů může být sám o sobě naprosto v pořádku.

Pokud ale jeden učitel píše do školního systému, druhý posílá e-maily, třetí používá Teams a vedoucí školního týmu komunikuje přes Signal, rodič nemá čtyři dobré komunikační nástroje. Má jeden velký komunikační problém.

Proto může být důležitější než výběr konkrétní aplikace domluvit si několik jednoduchých pravidel.

• Kde rodič najde běžné informace?
• Kam má napsat omluvenku?
• Který kanál se používá pro důležité změny?
• Co znamená zpráva, která vyžaduje reakci?
• Kdy může rodič očekávat odpověď?
• A jak se dozví informaci, která opravdu nesnese odklad?

Stejně důležité je hlídat množství komunikace. Pokud každé oznámení označíme jako důležité, přestane být důležité cokoli. Pokud rodiče zasypeme notifikacemi, nemůžeme se divit, že je začnou ignorovat nebo úplně vypnou. Méně komunikačních kanálů tak může být důležitější než lepší komunikační kanál.

Test rodičovské reality

Na začátku jsme hledali bezpečnější alternativu k WhatsAppu. Během hledání se ale postupně objevovaly otázky, které s technickými vlastnostmi aplikací často souvisejí jen částečně. A právě z nich může vzniknout skutečný test rodičovské reality:

• Je nástroj v češtině?
• Je pro rodiče a děti zdarma?
• Mohou ho děti daného věku vůbec používat?
• Musí kvůli němu instalovat další aplikaci nebo zakládat nový účet?
• Dostane se důležitá informace k rodiči, i když aplikaci pravidelně neotevírá?
• Nezveřejňuje zbytečně jeho kontaktní údaje ostatním?
• Funguje i pro děti a rodiče z různých škol nebo organizací?
• Může komunikaci převzít jiný učitel, trenér nebo vedoucí?
• Ví rodič, který komunikační kanál má skutečně sledovat?
• Pozná důležitou zprávu od běžného provozu?
• Není zahlcený tolika oznámeními, že je přestal vnímat?
• Ví, kam napsat omluvenku, dotaz nebo jinou zprávu?
• Existuje jasný způsob komunikace pro skutečně urgentní situace?

A možná ještě jedna kontrolní otázka: Dokážeme rodičům způsob komunikace vysvětlit několika větami? Pokud na třídní schůzce potřebujeme deset minut vysvětlovat, kterou ze čtyř aplikací mají rodiče použít, co si v ní zapnout, kam se píší omluvenky a kde se objevují důležité změny, pravděpodobně není problém jen na jejich straně.

Takže WhatsApp ano, nebo ne?

Na tuhle otázku nakonec neexistuje univerzální odpověď. WhatsApp skupina může mít vlastnosti, kvůli kterým není pro konkrétní školu nebo organizaci vhodná. Signal může některé z nich řešit. Pro sportovní klub může dávat větší smysl Tymka, EOS nebo jiný specializovaný systém. Někde bude nejlepším řešením školní informační systém. A pro jednoduché oznámení může úplně stačit obyčejný e-mail, ale se správnými nástroji a dobře nastavenými pravidly.

Nejdřív bychom si ale měli odpovědět na jinou otázku: Jak chceme s rodiči komunikovat? Teprve potom má smysl hledat nástroj, který nám v tom pomůže.

Signal je nejspíš bezpečnější. Threema skvěle chrání soukromí. Školní systém může mít skvělé funkce. Ani jeden z nich ale sám nezajistí, že se rodič včas dozví, že zítřejší trénink odpadá. Dobrou komunikaci s rodiči totiž žádná aplikace nevyřeší za nás.

Líbí se vám moje práce?

Pokud vám moje práce dává smysl, můžete mě podpořit malým příspěvkem.

Podpořit mou práci

Je září. Třídní učitelka založí WhatsApp skupinu „Rodiče 6.B“. Přidá rodiče, napíše úvodní zprávu a komunikace může začít. Je to rychlé, pohodlné a WhatsApp už stejně skoro všichni mají. O dva roky později učitelka ze školy odejde.

Komu teď skupina patří? Škole? Řediteli? Novému třídnímu učiteli? Ani jednomu z nich. A právě tady začíná problém, který s bezpečností samotného WhatsAppu vlastně nemá mnoho společného.

WhatsApp nemusí být špatný, aby nebyl vhodný

Když se začne mluvit o používání WhatsAppu ve škole, diskuse často rychle sklouzne k bezpečnosti a ochraně soukromí. Někdo upozorní na společnost Meta, jiný namítne, že WhatsApp používá koncové šifrování. Jenže tím se míjíme s podstatou problému.

Otázka není, zda je WhatsApp bezpečná aplikace. Otázka je, zda má škola používat jako svůj komunikační kanál prostředí, které sama nespravuje.

Pokud škola používá školní informační systém, může zpravidla rozhodovat o účtech, oprávněních a přístupu zaměstnanců. Když učitel odejde, škola mu účet zablokuje. Když přijde nový třídní, dostane odpovídající oprávnění.

U skupiny založené učitelem na jeho osobním účtu je situace jiná. Ředitel školy nezískává žádná zvláštní oprávnění jen proto, že jde o skupinu používanou pro komunikaci jeho školy. WhatsApp neví, kdo je ředitel, kdo je třídní učitel a kdo právě dostal výpověď. Pro WhatsApp existují jen členové a administrátoři skupiny. A ředitel často vůbec nemá ani jednu z těchto uživatelských rolí.

Co když učitel odejde?

Tady se dostáváme k zajímavé vlastnosti WhatsApp skupin. Zakladatel skupiny zůstává jejím administrátorem, dokud skupinu sám neopustí. Ostatní administrátoři ho nemohou ze skupiny odstranit ani mu odebrat administrátorskou roli. To může být u soukromé skupiny úplně v pořádku. U skupiny, která se během let stala běžným komunikačním kanálem mezi školou a rodiči, už je to zajímavější. Nejde o to, že skupinu nelze předat nebo že v ní nemohou být další administrátoři. Mohou. Jde o to, že škola sama nemá nad tímto procesem institucionální kontrolu.

Představme si, že učitel ze školy odejde. Třeba úplně bez konfliktu. Prostě změní zaměstnání. Škola může zablokovat jeho školní e-mail. Může mu zrušit účet ve školním informačním systému. Může odebrat přístup ke školnímu cloudu. Ale nemůže mu zrušit jeho osobní WhatsApp účet. A ředitel nemůže napsat společnosti WhatsApp:

„Dobrý den, jsem ředitel školy a pan Novák už u nás nepracuje. Převeďte prosím skupinu 7.B na novou třídní učitelku.“

Z pohledu WhatsAppu totiž není ředitel nadřízeným administrátora skupiny. Je to cizí člověk.

Rizika sdílení telefonních čísel, které si mnoho lidí neuvědomuje

Tohle je podle mě ještě zajímavější problém. A zároveň jeden z těch, které si při zakládání třídních skupin mnoho lidí vůbec neuvědomuje. Členové běžné WhatsApp skupiny navzájem vidí svá telefonní čísla.

V současném fungování běžných WhatsApp skupin se telefonní čísla členů zobrazují ostatním členům skupiny. WhatsApp postupně zavádí uživatelská jména, která mají umožnit komunikaci bez zpřístupnění telefonního čísla. Sám WhatsApp při představování nové funkce používá jako příklad situaci, kdy se člověk chce připojit ke skupinové konverzaci, ale nechce kvůli tomu sdílet své telefonní číslo s lidmi, které nezná. Takže to samotný provozovatel považuje za problém.

Představme si běžnou třídu s dvaceti dětmi. Rodič dal škole své telefonní číslo, aby ho škola mohla v případě potřeby kontaktovat. Třídní učitel vytvoří WhatsApp skupinu a rodiče do ní přidá. Najednou jeho telefonní číslo nemá jen škola. Mají ho ostatní členové skupiny. A tady stojí za to položit velmi jednoduchou otázku:

Potřebuje opravdu každý rodič ve třídě znát telefonní čísla ostatních rodičů, aby mu škola mohla oznámit, že se zítřejší výlet vrátí o půl hodiny později?

Nemusíme hned vykřikovat „GDPR!“. Stačí se nad tou otázkou zamyslet. Jednou ze základních zásad ochrany osobních údajů je minimalizace. Zpracovávat bychom měli jen údaje, které jsou pro daný účel přiměřené, relevantní a nezbytné. A pokud je účelem komunikace předat rodičům informace ze školy, není vůbec samozřejmé, aby kvůli tomu měli rodiče dostat k dispozici telefonní čísla jeden druhého.

Telefonní číslo není anonymní identifikátor, který po opuštění skupiny zmizí. Ostatní členové si ho mohou uložit do kontaktů. Mohou ho použít k telefonování nebo posílání zpráv mimo skupinu. V závislosti na nastavení soukromí uživatele s ním mohou být spojeny také další informace dostupné prostřednictvím WhatsAppu. A škola už samozřejmě nemá kontrolu nad tím, co ostatní lidé s číslem udělají.

To neznamená, že se automaticky děje něco nezákonného. Znamená to, že vytvořením skupiny může škola nebo její zaměstnanec zpřístupnit osobní údaj dalším lidem způsobem, který pro samotnou komunikaci školy vůbec nemusí být nutný.

Není to vždy černobílé

Není skupina jako skupina. Je důležité rozlišovat několik situací.

• Něco jiného je, když si rodiče sami založí skupinu „Rodiče 7.B“, vzájemně se do ní pozvou a následně do ní přizvou třídního učitele.
• Něco jiného je, když učitel nabídne rodičům možnost připojit se prostřednictvím odkazu nebo QR kódu a každý se sám rozhodne, zda chce do takového prostředí vstoupit.
• A něco jiného je situace, kdy učitel vezme telefonní čísla rodičů, která má k dispozici díky své práci pro školu, a sám z nich WhatsApp skupinu vytvoří.

Výsledek může na displeji telefonu vypadat skoro stejně. Z pohledu školy to ale stejné situace nejsou. V posledním případě totiž zaměstnanec školy použil kontaktní údaje získané v souvislosti se svou prací k vytvoření prostředí, ve kterém se tyto údaje zpřístupní dalším lidem. A to už je otázka, kterou by škola rozhodně neměla přehlížet.

Odpovědnost a kontrola jsou různé věci

Tady se podle mě dostáváme k nejdůležitější části celého problému. Představme si znovu naši skupinu. Používá se několik let. Učitel jejím prostřednictvím komunikuje s rodiči v rámci své práce. Posílá organizační informace, odpovídá na dotazy a skupina postupně začne fungovat jako běžný komunikační kanál třídy.

To, že komunikace probíhá na osobním telefonu učitele a prostřednictvím jeho osobního účtu, ještě neznamená, že tím škola automaticky přestává mít odpovědnost za to, jak její zaměstnanec při práci nakládá s osobními údaji. A vzniká zvláštní situace:

Škola může nést odpovědnost za komunikaci, nad jejímž prostředím nemá odpovídající technickou kontrolu.

Nejde jen o WhatsApp. Stejnou otázku bychom měli položit u jakéhokoli nástroje používaného pro oficiální komunikaci školy: Kdo ho spravuje?

„Ale vždyť to všichni chtějí“

To může být pravda. WhatsApp je pohodlný. Lidé ho znají. Zprávu mají okamžitě v telefonu. Nemusejí instalovat další aplikaci nebo se učit pracovat s novým systémem. To jsou naprosto legitimní výhody.

Jenže pohodlí uživatele není jediným kritériem, podle kterého škola vybírá své pracovní nástroje. Školní informační systém může být méně pohodlný. Rodič se do něj možná musí přihlásit. Notifikace nemusí být tak příjemné.

Na druhou stranu škola může rozhodovat o jeho používání, nastavovat pravidla, spravovat účty zaměstnanců a řešit jejich příchody a odchody. Pohodlí a kontrola jsou dvě různé vlastnosti. A u institucionální komunikace potřebujeme obě alespoň zvážit.

Takže WhatsApp zakázat?

Tak jednoduchou odpověď bych nedával. Mnohem smysluplnější mi připadá, aby škola stanovila, které nástroje jsou určeny pro oficiální komunikaci zaměstnanců s žáky a zákonnými zástupci. Pak už nejde o zákaz konkrétní aplikace. Jde o pravidlo.

Stejně jako škola může určit, kde se ukládají pracovní dokumenty, jaké účty zaměstnanci používají nebo prostřednictvím jakého systému se zapisují známky, může určit také prostředí, ve kterém probíhá její oficiální komunikace.

A pokud někdo navrhne WhatsApp, stojí za to položit několik jednoduchých otázek:

• Kdo bude skupinu vlastnit?
• Kdo ji bude spravovat?
• Co se stane, když učitel odejde?
• Jak škola odebere bývalému zaměstnanci přístup?
• Kdo uvidí telefonní čísla rodičů?
• A dokáže škola tento komunikační kanál skutečně řídit?

Pokud na tyto otázky nemáme dobrou odpověď, problém možná není v WhatsAppu. Problém je v tom, že jsme část komunikace školy předali do prostředí, které škola nemá pod kontrolou.

Objektivní argumenty, které nikoho nezajímají

Všimněte si, že jsem dosud v textu nepoužil jediný odkaz na oficiální metodiku MŠMT, zprávu NÚKIB, podmínky WhatsAppu ani jiné zdroje. Přitom by to bylo snadné. MŠMT v aktuální metodice doporučuje používat pro komunikaci se zákonnými zástupci stanovený oficiální komunikační kanál a pedagogům nedoporučuje iniciovat neformální skupiny typu WhatsApp. NÚKIB analyzuje bezpečnost jednotlivých komunikačních aplikací. Evropský sbor pro ochranu osobních údajů doporučuje organizacím vybírat nástroje, které mají pod kontrolou. A samotný WhatsApp popisuje, jak funguje správa skupin a viditelnost telefonních čísel.

Jenže tohle všechno má jeden problém. Běžného uživatele to většinou nezajímá. Bezpečnější nebo lépe spravovatelný nástroj může prohrát jednoduše proto, že WhatsApp už mají rodiče v kapse. A když někdo navrhne lepší nástroj z hlediska bezpečnosti a kontroly, z pohledu běžného uživatele je to často jen kostrbatější řešení, které se neovládá tak pohodlně jako to, na které je zvyklý. Tudy cesta nevede. Kdyby vedla, máme všichni Signal a Threemu.

Tak co s tím? Eso v rukávu ředitele

Ředitel nemusí zaměstnancům vysvětlovat kryptografii, podmínky služby ani přednášet o ochraně osobních údajů. Mnohem užitečnější je dát jim několik jednoduchých otázek, kterým rozumí každý:

• Kdo skupinu kontroluje?
• Co se stane, když učitel odejde?
• A proč musí paní Nováková znát telefon pana Svobody?

Proto jsem připravil malé eso v rukávu.

Líbí se vám moje práce?

Pokud vám moje práce dává smysl, můžete mě podpořit malým příspěvkem.

Podpořit mou práci

📖 Přečíst celý článek →

Dnes vyšel můj nový příspěvek na stránkách SANS Internet Storm Center. Podíváme se v něm na phishingový server, který generoval polymorfické (a ne vždy funkční) phishingové stránky…

Umělá inteligence může vygenerovat chybu, nesmysl nebo úplnou hloupost. To, že její výstup použijeme, zveřejníme nebo někomu pošleme, už ale není rozhodnutí AI. Stejně jako sirka sama nezapálí stoh.

Když vedoucí řekne zaměstnanci „připrav mi podklady“ a pak je bez kontroly podepíše a rozešle, těžko se může hájit slovy „ale to napsal kolega“. U AI jsme si najednou začali podobnou výmluvu připouštět.

Delegovat práci neznamená delegovat odpovědnost. A je jedno, jestli ji delegujeme na člověka nebo na umělou inteligenci.

Takhle mi to vyhodil počítač!

„Ten stoh jsem nezapálil já. Zapálila ho sirka.“

Asi byste se na člověka, který by se takhle hájil, dívali trochu zvláštně. Sirka totiž sama nikam nedošla, neškrtla sebou o krabičku a nepřiložila se ke stohu. Někdo ji vzal do ruky a použil.

Přesto dnes docela vážně používáme překvapivě podobnou větu: „To jsem neudělal já. To mi vygenerovala AI.“ A někdy nejen jako vysvětlení toho, jak obsah vznikl, ale skoro jako omluvu za to, že je špatný.

Pamatuju, jak jsme jako děti ve škole používali výmluvu „takhle mi to vyhodil počítač“. Jako by v tu chvíli nezáleželo na tom, že jsme do něj dali nesmyslná data a zpracovali je jinak než jsme měli. Není divu, že pak z počítače vypadl nesmysl, kterému jsme nerozuměli. Ale přesto jsme s dětskou naivitou hodili vinu u na stroj.

Umělá inteligence si může vymýšlet. Může udělat chybu. Může vytvořit nesmyslný obrázek, uvést neexistující zdroj, splést datum nebo s naprostou jistotou napsat něco, co vůbec není pravda. To není nic překvapivého. Generativní AI takhle prostě funguje a musíme s tím počítat.

Samotný nesmysl vygenerovaný AI ale většinou ničemu nevadí. Můžeme ho zahodit, nechat si vygenerovat jinou odpověď nebo celé okno zavřít. Důležitý okamžik přichází až ve chvíli, kdy se rozhodneme výstup použít. Co s ním uděláme, je naše rozhodnutí. A odpovědnosti za tohle rozhodnutí se nezbavíme tím, že ukážeme na umělou inteligenci.

Mimochodem, není to jen nějaká moje představa o tom, jak bychom měli AI používat. Podobný princip najdeme například v podmínkách používání ChatGPT. OpenAI výslovně upozorňuje, že výstupy nemusí být přesné a před jejich použitím nebo sdílením máme posoudit jejich správnost a vhodnost pro konkrétní účel.

Jinými slovy: ChatGPT může něco vygenerovat. Rozhodnutí, že to použijeme, je na nás.

Umělá inteligence nám dává ohromnou sílu. Ale jak praví slavná věta ze Spider-Mana: s velkou sílou přichází i velká odpovědnost.

A když jsme u těch sirek a odpovědnosti, Démophobia to vystihla už v roce 1999.

Líbí se vám moje práce?

Pokud vám moje práce dává smysl, můžete mě podpořit malým příspěvkem.

Podpořit mou práci

📖 Přečíst celý článek →

Loď Starship, která se nachází ve fázi pokročilého testování, vzlétla před pár týdny k dalšímu testovacímu letu. Šlo zejména o ověření toho, jak se bude chovat takzvaný tepelný štít. Ten chrání vracející se loď před účinky pekelné pece, vyvolané nárazem rychle letícího plavidla do zemské atmosféry, a jeho bezchybné fungování je naprosto nezbytnou podmínkou pro to, aby mohl být Starship uveden do ostrého provozu.

Součástí testu byla simulace přistání, která se provádí v odlehlých oblastech Indického oceánu, daleko od míst, kde by raketa v případě poruchy mohla někomu spadnout na hlavu. Tento pokus už se odehrál několikrát, a proběhl vždy stejně. Potvora velikosti patnáctipatrového věžáku se přiblížila k hladině, jemně se jí dotkla, povařila trochu vody ohněm ze svých trysek a poté se skácela na stranu a vybuchla. Rapid Unscheduled Disassembly, vtipkují příznivci kosmických letů, i když v tomto případě můžeme říci, že scheduled docela bylo. S tou explozí na závěr se totiž víceméně počítá. Mimo jiné se tak zajistí to, že se trosky lodě potopí do oceánských hlubin a nikdo si je později neposbírá s tím, že by je chtěl nějak zpětně analyzovat.

Jenže tentokrát … nic. Přistávající Starship povařila vodu, převalila se na stranu, velké žbluňk, ale k žádnému výbuchu nedošlo. Zůstala plavat na vodě jako poněkud unavená velryba. Starship je sice vyrobena z nerezové oceli, ale poté, co se při letu spálí veškeré palivo, nabývá charakteristiky prázdné ocelové plechovky s velmi tenkými stěnami. Jinými slovy, plave a sama od sebe se jen tak nepotopí.

Zdroj: SpaceX

To bylo z hlediska společnosti SpaceX takzvané smíšené požehnání. Na jednu stranu tím její inženýři získali možnost „osahat si“ vesmírné plavidlo, které právě prošlo těžkou zkouškou, a to vcelku a bez jakéhokoliv nebezpečí. Na druhou stranu ale vznikala nerudovská otázka „kam s ním“. Starship, který vlastně neměl ani přežít, se nacházel na opačné straně zeměkoule, předaleko od amerických výsostných vod, a pořád šlo ještě o objekt velikosti patnáctipatrového paneláku. Počet lodí, které by dokázaly něco takového vytáhnout jeřábem z vody a odvézt zpátky do Ameriky, je mizivý, a bývají pronajaté na dlouho dopředu.

Jenže stejně tak nepřipadalo v úvahu tu loď prostě ponechat, kde je. Koneckonců je přímo nacpaná utajovanou technologií, která by se neměla dostat do nepovolaných rukou.

Nějakou chvíli se spekulovalo o možnosti, že americké námořnictvo šťastnou-nešťastnou Starship zkrátka rozstřílí kulometem jako řešeto, aby se potopila na místě. Naštěstí převládla méně násilná varianta. SpaceX zkrátka přivázala „unavenou velrybu“ lanem ke člunu a odtáhla ji pořádný kus cesty až k nejbližšímu vhodnému kusu pevniny, což byl Austrálií spravovaný Vánoční ostrov.

Zdroj: SpaceX

K něčemu takovému samozřejmě nebyla kosmická loď navržena ani náhodou, a navíc ji po cestě značně pomlátily mořské vlny, takže na Vánoční ostrov dorazila v o něco horším stavu, než se vrátila z vesmíru. Ale je celá, a snad tedy můžeme doufat, že odsud už se dostane bezpečně tam, kam patří – na texaskou základnu Starbase, kde z ní bude ideální památník tohoto věku kosmické éry.

Třeba si tam na ni, milý čtenáři, jednoho dne sáhneš.

Zdroj: SpaceX

Naloženo a připraveno ke 20 000 km dlouhé cestě do Texasu. Zdroj: SpaceX.

Hudební epilog

Fotografie české přírody, architektury, osobností nebo událostí se díky Wikipedii může dostat k lidem po celém světě. Osmý ročník soutěže Czech Wiki Photo, pořádané spolkem Wikimedia Česká republika ve spolupráci se Zoner Studio, hledá kvalitní fotografie, které rozšíří svobodně dostupnou obrazovou databázi Wikimedia Commons a mohou obohatit Wikipedii i další projekty Wikimedia. Letos navíc poprvé vzniká samostatná kategorie pro fotografie pořízené mobilním telefonem. 

Svajcr, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

Fotografie přihlášené do soutěže se stávají součástí svobodného úložiště Wikimedia Commons. Odtud mohou být využity v článcích na české Wikipedii i v dalších jazykových verzích, a dostat se tak k lidem po celém světě.

„Na Wikipedii stále existuje spousta témat, která by si zasloužila lepší fotografii. Někdy obrázek chybí úplně, jindy je mnoho let starý. Fotografové a fotografky mají možnost to změnit. Kvalitní snímek může díky Wikipedii sloužit lidem po celém světě,“ říká Richard Sekerák, koordinátor Programů pro fotografy Wikimedia Česká republika.

Czech Wiki Photo přitom nehledá jen nejkrásnější fotografie. Porota vedle technické kvality a umělecké hodnoty posuzuje také jejich přínos pro Wikipedii. Cenný může být například aktuální portrét osobnosti, současná fotografie proměněné budovy, zachycení lokální tradice, vzácného druhu nebo události, která dosud kvalitně zdokumentovaná není.

Novinkou osmého ročníku je kategorie Vyfoceno mobilem. Dobrá fotografie pro Wikipedii totiž nemusí vzniknout profesionálním fotoaparátem. Rozhodující může být správný okamžik, zajímavé téma a to, že zachytíte něco, co na Wikipedii dosud chybí.

Soutěží se také v kategoriích Příroda, Společnost, kultura a události a Vytvořeno člověkem. O vítězích rozhodnou fotografka Edita Bízová, novinář a vítěz Czech Press Photo 2004 Jan Rybář a wikipedista a fotograf Packa.

Novinkou letošního ročníku bude také speciální cena partnera soutěže, Zoner Studio. Vítězný snímek si vybere přímo tým Zoner Studia, který cenu také předá. Vedle ocenění v hlavních soutěžních kategoriích tak letos získá jeden z přihlášených snímků také samostatnou cenu partnera. 

Autoři a autorky nejlepších fotografií získají mimo jiné roční předplatné programu Zoner Studio a poukázky na fotografické služby od FotoŠkoda. Oceněna bude také nejlepší fotografie od nováčka na Wikipedii.

Do Czech Wiki Photo 2026 lze přihlásit fotografie pořízené od 1. listopadu 2025. Soutěž končí 31. října 2026.

Vyfoťte Česko, které na Wikipedii ještě chybí. Letos klidně mobilem.

Veškeré informace a pravidla soutěže najdete na stránce Czech Wiki Photo 2026.

📖 Přečíst celý článek →

Cloudflare OS je open-source prostredie určené na používanie AI agentov, vytváranie dokumentov a vývoj jednoduchých aplikácií označovaných ako „Gadgets“. Napriek svojmu názvu nejde o klasický operačný systém, ale o webovú platformu postavenú na technológiách Cloudflare ako Workers, Wrangler a workerd.

Platforma umožňuje pripojiť rôznych poskytovateľov jazykových modelov. Ak nechcete využívať platené komerčné API a platiť za každý spracovaný token, môžete Cloudflare OS prepojiť s lokálnym modelom spusteným pomocou Ollama. Model sa potom vykonáva lokálne, pričom obsah požiadaviek nemusí byť odosielaný poskytovateľovi komerčného API.

V tomto návode spustíme Cloudflare OS, Ollama a model qwen3:4b ako navzájom prepojené Docker služby na macOS. Docker zabezpečí izolované prostredie, takže na váš systém nemusíte samostatne inštalovať Node.js, pnpm, Wrangler ani Ollama.

Model qwen3:4b predstavuje rozumný kompromis medzi kvalitou, rýchlosťou a spotrebou pamäte. Podporuje viac jazykov a používanie nástrojov, ktoré AI agenti v Cloudflare OS potrebujú.

Cloudflare OS je stále aktívne vyvíjaný projekt a lokálny beh cez Wrangler/workerd je určený predovšetkým na skúšanie a vývoj. Konfiguráciu z tohto návodu preto nepovažujte za produkčné nasadenie.

Tento postup vytvorí lokálne prostredie obsahujúce:

• Cloudflare OS na http://localhost:8787
• Ollama ako samostatný Docker kontajner
• lokálny model qwen3:4b
• uloženie dát Cloudflare OS aj modelu

1. Požiadavky

• Git
• Docker Desktop
• aspoň 8 GB pamäte pridelenej Dockeru
• približne 8–10 GB voľného diskového miesta

Na Macu otvorte Docker Desktop a skontrolujte:

Settings → Resources → Memory

Pre qwen3:4b postačuje približne 8 GB. Pre väčší qwen3:8b odporúčam 12–16 GB.

2. Stiahnutie Cloudflare OS

Otvorte Terminal a spustite:

mkdir -p ~/Projects
cd ~/Projects

git clone https://github.com/cloudflare/cloudflare-os.git
cd cloudflare-os

Overte, že ste v správnom priečinku:

pwd
ls

Mali by ste vidieť súbory ako package.json, pnpm-lock.yaml, run-dev-server.js a priečinok packages.

3. Úprava servera pre Docker

Cloudflare Wrangler musí v kontajneri počúvať na všetkých sieťových rozhraniach, nie iba na localhost.

Otvorte súbor:

nano run-dev-server.js

Nájdite tento riadok:

const args = configs.flatMap(c => ["-c", c]);

Hneď pod neho vložte:

const wranglerIp = process.env.WRANGLER_IP;
if (wranglerIp) {
  args.push("--ip", wranglerIp);
}

Výsledok má vyzerať takto:

const args = configs.flatMap(c => ["-c", c]);
const wranglerIp = process.env.WRANGLER_IP;
if (wranglerIp) {
  args.push("--ip", wranglerIp);
}

const backendHost = process.env.VITE_BACKEND_HOST;

4. Vytvorenie Dockerfile

V adresári cloudflare-os vytvorte súbor:

nano Dockerfile

Vložte doň:

FROM node:22.14.0-bookworm-slim

ENV PNPM_HOME=/pnpm
ENV PATH=$PNPM_HOME:$PATH

WORKDIR /app

RUN corepack enable

COPY package.json pnpm-lock.yaml pnpm-workspace.yaml ./
COPY packages ./packages
COPY scripts ./scripts
COPY run-dev-server.js tsconfig.json wrangler.jsonc ./

RUN pnpm install --frozen-lockfile \
    && pnpm --filter @gadgets/typed-storage build \
    && pnpm --filter @gadgets/workshop-frontend exec vite build

ENV WRANGLER_IP=0.0.0.0

EXPOSE 8787

CMD ["node", "run-dev-server.js", "--serve-frontend-assets"]

Súbor uložte.

5. Vytvorenie .dockerignore

nano .dockerignore

Vložte:

.git
.github
.wrangler
.run-local-stamp
node_modules
**/node_modules
**/dist
.dev.vars
npm-debug.log*
pnpm-debug.log*

Tento súbor zabráni kopírovaniu nepotrebných alebo citlivých dát do Docker image.

6. Vytvorenie compose.yaml

nano compose.yaml

Vložte:

services:
  cloudflare-os:
    build:
      context: .
    ports:
      - "8787:8787"
    init: true
    environment:
      WRANGLER_IP: 0.0.0.0
    env_file:
      - path: .dev.vars
        required: false
    volumes:
      - cloudflare-os-data:/app/.wrangler
    depends_on:
      ollama-model:
        condition: service_completed_successfully
    restart: unless-stopped

  ollama:
    image: ollama/ollama:latest
    volumes:
      - ollama-data:/root/.ollama
    healthcheck:
      test: ["CMD", "ollama", "list"]
      interval: 5s
      timeout: 5s
      retries: 20
    restart: unless-stopped

  ollama-model:
    image: ollama/ollama:latest
    environment:
      OLLAMA_HOST: http://ollama:11434
    command: ["pull", "qwen3:4b"]
    depends_on:
      ollama:
        condition: service_healthy
    volumes:
      - ollama-data:/root/.ollama
    restart: "no"

volumes:
  cloudflare-os-data:
  ollama-data:

Súbor uložte.

7. Voliteľná konfigurácia .dev.vars

Pre samotnú Ollama nie je API kľúč potrebný. Súbor .dev.vars teda nemusíte vytvárať.

Ak ho chcete pripraviť pre budúce integrácie:

touch .dev.vars
chmod 600 .dev.vars

Do tohto súboru neskôr môžete pridávať OAuth údaje pre GitHub, Google, Slack a ďalšie služby.

Súbor .dev.vars neposielajte do Gitu a nezverejňujte jeho obsah.

8. Kontrola Docker konfigurácie

Spustite:

docker compose config

Ak konfigurácia neobsahuje chybu, môžete pokračovať.

9. Zostavenie Cloudflare OS image

Spustite:

docker compose build

Pri prvom zostavení Docker:

• stiahne Node.js image
• nainštaluje pnpm
• stiahne JavaScript závislosti
• zostaví frontend
• pripraví Cloudflare OS image

Prvé zostavenie môže trvať niekoľko minút.

10. Spustenie celého prostredia

docker compose up -d

Pri prvom štarte sa automaticky:

1. spustí Ollama
2. skontroluje jej dostupnosť
3. stiahne model qwen3:4b
4. model uloží do Docker volume
5. spustí Cloudflare OS

Model má približne 2,5 GB. Prvé spustenie preto môže chvíľu trvať.

Priebeh môžete sledovať:

docker compose logs -f

Sledovanie logov ukončíte pomocou Ctrl + C. Kontajnery budú ďalej bežať.

11. Kontrola kontajnerov

docker compose ps -a

Očakávaný stav:

• cloudflare-os – Up
• ollama – Up (healthy)
• ollama-model – Exited (0)

Stav Exited (0) pri ollama-model je správny. Tento pomocný kontajner iba stiahne model a po úspešnom dokončení sa ukončí.

12. Kontrola nainštalovaného modelu

Spustite:

docker compose exec ollama ollama list

Výstup by mal obsahovať:

qwen3:4b

13. Test Ollama API z Cloudflare OS

Týmto príkazom overíte, že Cloudflare OS kontajner vidí Ollama server:

docker compose exec cloudflare-os node -e \
&aposconst r = await fetch("http://ollama:11434/v1/models"); console.log(r.status, await r.text())&apos

Očakávajte stav 200 a model qwen3:4b.

14. Otvorenie Cloudflare OS

V prehliadači otvorte:

http://localhost:8787

Pri prvom otvorení si vytvorte lokálny účet podľa pokynov aplikácie.

15. Pridanie Ollama modelu do Cloudflare OS

V Cloudflare OS otvorte nastavenia AI modelov a zvoľte pridanie nového modelu.

Vyplňte:

Select Model: Other Ollama...
Model ID: qwen3:4b
Display Name: Qwen 3 4B (Local)
API Token:
API URL: http://ollama:11434

Pole API Token nechajte prázdne.

Kliknite na Add Model a následne model nastavte ako aktívny.

Prečo sa nepoužíva localhost?

Nepoužívajte:

http://localhost:11434

Cloudflare OS a Ollama sú dva samostatné kontajnery. localhost v Cloudflare OS kontajneri označuje samotný Cloudflare OS kontajner.

Názov ollama je interný sieťový názov služby definovaný v compose.yaml, preto správna adresa je:

http://ollama:11434

16. Základné ovládanie

Zobrazenie stavu

docker compose ps

Zobrazenie logov

docker compose logs -f

Iba logy Cloudflare OS

docker compose logs -f cloudflare-os

Iba logy Ollama

docker compose logs -f ollama

Zastavenie kontajnerov

docker compose stop

Opätovné spustenie

docker compose start

Reštart

docker compose restart

Zastavenie a odstránenie kontajnerov

docker compose down

Tento príkaz zachová Cloudflare OS dáta aj stiahnutý model.

Odstránenie vrátane všetkých lokálnych dát

Pozor: nasledujúci príkaz odstráni používateľské dáta Cloudflare OS aj stiahnuté Ollama modely:

docker compose down --volumes

Po ďalšom spustení sa model bude musieť stiahnuť znova.

17. Aktualizácia Cloudflare OS

Najskôr zastavte stack:

docker compose down

Stiahnite nové zmeny:

git pull

Pozor: ak upstream zmenil run-dev-server.js, skontrolujte, či v ňom zostala úprava s WRANGLER_IP.

Následne image znovu zostavte a spustite:

docker compose build --no-cache
docker compose up -d

18. Prechod na väčší model

Ak chcete použiť kvalitnejší qwen3:8b, najskôr zvýšte pamäť Docker Desktop približne na 12–16 GB.

V compose.yaml zmeňte:

command: ["pull", "qwen3:4b"]

na:

command: ["pull", "qwen3:8b"]

Potom spustite:

docker compose up -d

Po stiahnutí modelu ho pridajte v Cloudflare OS:

Select Model: Other Ollama...
Model ID: qwen3:8b
Display Name: Qwen 3 8B (Local)
API Token:
API URL: http://ollama:11434

Model qwen3:8b má približne 5,2 GB a poskytuje lepšie výsledky, ale potrebuje viac pamäte a bude pomalší.

19. Dôležité obmedzenie na Macu

Ollama spustená v Linux Docker kontajneri na Macu spravidla nepoužíva Apple Metal GPU. Inferencia preto môže byť citeľne pomalšia než pri natívnej Ollama aplikácii pre macOS.

Naše Docker riešenie má výhodu jednoduchého a izolovaného nasadenia. Ak bude rýchlosť nedostatočná, vhodným ďalším krokom je:

1. spustiť Cloudflare OS v Dockeri
2. spustiť Ollama natívne v macOS
3. prepojiť Cloudflare OS s hostiteľskou Ollama cez host.docker.internal.

Pri čisto Docker variante je qwen3:4b rozumný kompromis medzi kvalitou, veľkosťou a spotrebou pamäte.

Záver

Po dokončení návodu budete mať plne lokálne prostredie, v ktorom Cloudflare OS komunikuje s modelom qwen3:4b prostredníctvom Ollama. Všetky služby bežia v Docker kontajneroch a ich dáta sú uložené v trvalých Docker volumes, takže zostanú zachované aj po zastavení alebo opätovnom vytvorení kontajnerov.

Takéto riešenie prináša niekoľko výhod:

• model a používateľské dáta zostávajú pod vašou kontrolou
• celé prostredie môžete spustiť alebo zastaviť jedným príkazom
• konfigurácia je prenositeľná medzi počítačmi s Dockerom
• neskôr môžete vymeniť model bez preinštalovania Cloudflare OS
• neplatíte za jednotlivé AI tokeny

Treba však počítať s tým, že kvalita a rýchlosť lokálneho modelu závisia od dostupného hardvéru. Menší model qwen3:4b je vhodný na úvodné skúšanie, jednoduchšie otázky a základnú prácu agentov. Pri náročnejších úlohách môžete prejsť na qwen3:8b alebo iný výkonnejší model, ak Dockeru pridelíte dostatok pamäte.

Na Macu môže byť Ollama v Docker kontajneri pomalšia, pretože spravidla nevyužíva Apple Metal akceleráciu. Ak vám výkon nebude postačovať, môžete neskôr ponechať Cloudflare OS v Dockeri, spustiť Ollama natívne v macOS a prepojiť ich cez adresu host.docker.internal.

Výsledná zostava je vhodná najmä na experimentovanie, oboznámenie sa s Cloudflare OS a súkromné lokálne používanie AI bez závislosti od plateného modelového API.

 Před 10 lety jsem tady psal, jak jsem Holice navštívil po dvacáté. Je tam fotografie všech vstupenek a byly to první Holice, kde byl i můj syn. To jsem tenkrát ještě nevěděl, že synovi a i synovci Lukášovi se taková setkání budou líbit a že dnes už jsou oba pravými radioamatéry. Oba byli od té doby na každém setkání. Letos tedy po desáté. A já jsem letos navštívil Holice po třicáté. Opět nepočítám náhradní Svitavy. Jako důkaz přikládám foto se vstupenkami:

Martin OK1MK si všimnul, že letošní visačka neobsahuje pořadové číslo.....?   

I když už Holické setkání není to co bývalo před těmi 30 lety, dál je navštěvujeme. Je to pěkné setkání s bezvadnou atmosférou a zážitky. Syn se tam potkává se spousty kamarádů z internetu a i když ne všichni ( zatím.. ) jsou radioamatéři, jsou to setkání plná výměn zejména robotické techniky a vysavačů...

 Letos jsme vyrazili z Klatov v pátek ve 4:00 hod.  Ve složení řidiče Martina OK1MK, mé maličkosti OK1MHK a Lukáše OK1ELK jsme cestou v Plzni vyzvedli ještě Lukášovo kolegu ze školy Tomáše K. Fajn bylo, že celou cestu odřídil syn Martin, člověk není tolik servaný. Po té padesátce už je znát delší cestování autem.

  Do Holic jsme dorazili v cca 7:30.  V závěsu za námi pak jel asi s hodinovým zpožděním Pavel OK1PVT jako řidič se spolujezdci Frantou OK1FKT a Erikem OK5SL.  Ti ovšem jen na otočku, v pátek odpoledne se vraceli do Klatov.

   I  když jsme se snažili jet brzo ráno, už byl problém zaparkovat. Původní myšlenka mít vůz někde poblíž by vycházela na odjezd možná ve 2 ráno.  Je veliká pravděpodobnost, že příští rok v klidu dorazíme ve čtvrtek, abychom byli ráno čerství, ale hlavně dobře zaparkovali a byli včas na place. Nejzajímavější věci z burzy se totiž prodávají hned ráno a zmizí v zápětí, jak nám potvrdil i jeden z nakupujících co parkoval za námi.  Hned ráno v sobotu nakoupil několik minipočítačů ve velmi pěkné konfiguraci za 100kč/kus. Prostě kdo pozdě chodí....

   Takže příští rok už od čtvrtka, bude víc času na pokecání u večeře. Ostatně díky pokecu pod břízkami jsme v pátek přišli o večeři. Celá banda se zakecala a pak už nikde v restauracích nevařili. Prostě ve 21:00 večer je v Holicích s jídlem konečná. Nakonec nám těsně před zavíračkou ještě vyrobili v Pizzerii Bujone  na náměstí 4 velké pizzy. Za to veliké poděkování! Navíc Pizza byla výborná!

Ale zpět na plac....

                                                   Nový OK1MK  :-)

   Ceny vstupenky letos zůstaly na 100kč - na oba dny. Příjemné bylo, že hned na stánku, kde se kupovaly vstupenky byly k dispozici starší časopisy Praktická elektronika. Většinou čísla z roku 2025. Čísla 26 pak byla dostupná v hale za poloviční cenu. Protože mi v PE 2,3/26 vyšla malá konstrukce, zakoupil jsem i tyto chybějící kousky. Rád bych zmínil, že v čísle 8/25 pak publikoval Lukášovo kamarád Tomáš Knopf (který s námi přijel)  autonomní robotické vozítko.  

V  pátek dorazil i Martinovo kamarád Matyáš z Dobrohoště, Michal z Krkonoš, Jakub z Prahy a Viktor až z Havířova. Došlo k výměně materiálu rovnou na parkovišti. Protože jsem vyfasoval místo služební Octavie malého Karoqa (no dobře ne úplně malého, ale s malým kufrem), museli jsme s sebou vzít i přívěsný vozík, abychom všechno uvezli. Malý kufr Škody Karoq zaplnily zavazadla a věci osobní potřeby, materiál musel do vozíku. Karoq je pomsta, s Octavií a střešním boxem jsme vždycky z Holic vše odvezli. Navíc pomsta ve formě Karoqa je i v jiných profilech na střešní nosič. Škodovka dělá co model to jiné profily. Nejspíš kvůli dalšmu kšeftu...SRI.

Letecké fotografie z pátečního odpoledne. Foceno nad soukromým pozemkem, let zaznamenán na DroneMap, aircraft je registrovaný a spadá do ultralight kategorie, snímek digitálně upraven a přiblížen, pravidlo 1:1 bylo první prioritou a let neproběhl nad žádnými nezapojenými osobami...  ( ͡ᵔ ͜ʖ ͡ᵔ )

 Výměna na parkovišti zaujala především kolemjdoucí, dokonce přizastavil i projíždějící popelářský vůz, aby si vše prohlédl.. 

Veliké poděkování patří zejména Viktorovi, který přivezl do Holic plnou Octavii RS robotů, mě pak několik vyřazených routerů. Velkou radost mám i za 2 ks Huawei LTE outdoorových modemů B2368 od Matyáše. 

V pátek jsme stihli celkovou fotografii. Bohužel na ní chybí Štěpán. 

Zleva Lukáš OK1ELK, Tomáš K., Jakub H., Pavel OK1PVT, Michal A., Martin OK1MK, Viktor L., Matyáš K., Erik OK5SL, František OK1FKT, a moje maličkost OK1MHK

   Štěpán, kamarád Lukyho a Tomáše dorazil až později vlakem. Původně jsem ho chtěl do celkové fotografie přilepit, ale neměl jsem jeho portrétovou fotografii, tak alespoň takto:

   Když jsme na chodníku před vstupem do areálu pořizovali celkovou fotografii, šel kolem nás Milan OK1MJG s jeho XYL - Věrkou OK1ZIS. Volal jsem na něj, aby se s námi vyfotili. Bohužel nechtěl. Až později mi Věrka řekla, že se nerad fotí. Nevím proč až teď. Vždycky  se   s  námi  fotil.  

Na place jsem potkal i další známé tváře. Stálice Karol OM7ARK je na foto se synem OK1MK a řešili nějaké nastavení na DJI kameře...

Od Karola a jeho kolegy jsem dostal zkapalněné švestky. Na místě jsem ochutnal i vynikající ořechovici. Moc díky! Je velmi fajn takové zpestření, navíc je třeba dodržovat pitný režim.

Na setkání dorazil i Karel Janoušek OK1IJK ze Švihova:

Všechna čest Karlovi, že ještě bez problémů zvládá takové cestování :-)

 A potkal jsem i Míru OK1XBE s jeho XYL. Pokecali jsme na parkovišti:

Díky za foto...

Potkal jsem v pátek ještě michala OK1LPD a na place pokecal s OK3RM. Prodával poměrně hodně MW komponent. A říkal mi, že má nějaký problém s okem. 

Pěkné popovídání bylo i s Luďkem OK2VNQ o staré fototechnice.

 U jeho přívěsu za vůz diskutovalo několik lidí právě o starých časech fotografických. Bylo mi ctí se zúčastnit...

 Vzniknul tam zajímavý nápad umístit do nějaké staré 6x6 zrcadlovky typu Flexaret digitální fotoaparát. Prostě digi maskované starým analogem. No možná někdy...

Chvíli jsem také popovídal s OK1VUM o plánované rekonstrukci OK0L a oddělení TX a RX rádií. Plán je umístit TX a RX antény a RTXY na různé stožáry a spojit je linkou kvůli intermodulacím. Bude s tím nějaká práce, vše je třeba ještě domluvit s majiteli stožárů. A možná kdyby se našel nějaký člověk ochotný pomoci při montáži antén a propojů....v jednom se to dělá špatně :-)

 Za účelem odděleného TX/RX se mi přímo v Holicích povedlo zakoupit pěkný TRX už v bedně a s interface pro dákové ovládání, který obsahuje optrony a klíčovací logiku.

 No nekupte to za 120kč :-)

  Taktéž krásná rezonanční dutina - propust na 2m band za 1000kč byl pěkný úlovek. Na lokalitě OK0L je duplexer z rejekčních dutin, tenhle filtr se bude hodit, neboť nad anténami RX jede DAB TX a VKV FM s velkým výkonem. 

Cena výborná, zvlášť když o kus dál je v nabídce dutina pro 70cm pásmo za cenu 2800kč:

Netvrdím, že je to špatná cena, tyhle věci prostě hodnotu mají. Ale na burze v Holicích je to za tu cenu neprodejné. Zvlášť když jsou mezy HAMy k dispozici dutiny z combinérů NMT základnovek. Kdyby někdo měl zájem, dejte vědět. 
 

A do třetice jsem ukořistil pro potřebu reinkarnace OK0L opět velmi levně dva pěkné dipóly, výrobek RCD -  rovněž 2m band - bude třeba na TX stranu převaděče:

 Další určitě zajímavý úlovek byly 18650 Li-on baterie 3,3Ah u tohoto prodejce:

U článků se uvádí 3,35Ah a popravdě jsem byl k té kapacitě dost skeptický. Většinou jsou kapacity velmi nadhodnocené, někteří výrobci ve stylu nápis snese vše na článek 18650 uvedou klidně i 5000mAh. Ale protože byly články za pouhých 50kč kus, 20 jsem jich vzal. 
 

  Prodejce ale tvrdil, že kapacita sedí, jen je menší zatižitelnost do 8A maximálně. A že se používají na repase do baterií elektrobicyklů. Doma jsem články otestoval a veliké překvapení!!!! Opravdu ta kapacita sedí, při vybíjecím proudu 1A je kapacita opravdu okolo 3,3Ah. Tedy velké překvapení a poděkování prodejci! Tři články už nahradily baterii v FT-817, kde jsem měl původní jen 2,4Ah. Ano, články se tam úplně nevejdou, ale synek mi vytisknul malinko vyšší víčko, takže kdyby někdo chtěl, napište...

 Dalším zajímavým úlovkem byl tenhle Zetron. Kontroler pro převaděč. Malý, může se hodit a byl za cenu krabičky.. Hi.

 

 

Tahle ručka byla v krabici mezy spoustou jiných TRXů, zaujalo mě , že nemá displej. Měla vadnou baterii a až když jsem ji doma připopjil na zdroj, rozsvítil se na mě tenhle krásný display. Ideální do šera, veliký! Zajímavá je i spotřeba, člověk by řekl, že to díky těm LED bude žrát. Ale v RX je to 22mA!!!!!  Zázrak!  Jedná se o dualband 145/430MHz s možností přijmu AIR bandu. Cena s vadnou baterií a bez antény 70kč. Baterii bude třeba rozebrat a vnitřní vadné Li-pol pytlíčky nahradit právě oblíbenými 18650 články i za cenu zvětšení objemu accu packu. 

 BT MIC za 50 kč. Funguje a chybí k němu BT konec ke stanici. Ale pro použití s aplikací ZELLO je to výborné!

 Neodolal jsem ani tomuhle LED projektoru za 50kč. Funguje, svítí to fest, jen barvy jsou takové "čtyřbitové". A grafika je nějaká pošahaná. Ale na nějaké karaoke se to určitě hodí.

 Tuto trafopájku mám doma a také s rozbitou půlkou deklu. 

Doma jsem zjistil, že i ta zdánlivě dobrá půlka krytu je naštíplá. Bude se muset lepit... Ale za 20kč jsem to tam nemohl nechat. I kdyby to nakonec skončilo omotané páskou po vzoru portable trafopájky OK1VUM, který má stejnou, jen toho bakelitu okolo podstatně méně. Chybějící části nahrazuje izolační páska Hi!

Tenhle drát s pájitelnou izolací jsem také pořídil. 83kč. 

Mám doma jiný, s lehce namodralým povrchem. Při srovnání je tento nový o něco horší. Je třeba větší teplota a trošku mechanicky povrch drátu páječkou "pohladit" aby se izolace spálila a na drát chytil cín.

Tyto baterie velikosti "buřta" neboli R20 s napětím 3,6V a kapacitou 19Ah!!!!! jsem zakoupil za cenu 10kč/kus u "Baterkáře." 

 Jedná se o lithiové primární články (bez možnosti nabíjet), vzhledem ke kapacitě vhodné na napájení hřbitovních "LED svíček" nebo různých signálek např. ve falešných kamerách.

Díky Lukášovi jsem zakoupil tyto 8MB DDR3 RAM , 64GB bylo nakonec na "váhu" za cca 550 kč. Ale jsou 6+3 prostě nebyly už všechny stejné. Potřeboval jsem jen 32GB, zbytek se určitě zužitkuje...

 

A tahle krabice SMD smetí vyšla na 200 kč. Koupil jsem všechny zbylé. Tomu taky nešlo odolat. Sice nějakou zásobu mám z Ali, ale tady bylo v každém pytlíčku 30 pásků s 25 součástkami.

Celkem tedy 750 součástek v jednom pytlíčku a pytlíčků bylo 22 ks. Tedy cca 16500 ks součástek.

Jedna vychází na 1,2 haléřů. Navíc jsou tam krom rezistorů i kondy.   

 

 

 

Této krásné krabičce jsem odolával, ale pak jsem zjistil, že uvnitř je měnič 48/12V/20A. Prodejce to původně prodával právě kvůli tomu hliníkovému profilu s víčky. Ale mě se to nakonec hodí celé. Těch 12V bude potřeba na napájení TX OK0L... 

   Potěšil moc i tento notebook za pouhých 1000kč. Byl pro mého švagra a jedná se o starší verzi Thinkpadu, který používám ve firmě. NTB naběhnul jen do BIOSU a neměl baterii. Doma jsem ntb vyčistil, osadil 16GB RAM a nainstaloval W11. Sice byl nějaký problém s BIOSEM - vypadá to, že někdo nainstaloval nějaký upravený, ale po upgradu na správný se zdá, že je vše v pořádku. Funguje bezvadně, mám vyřešený vánoční dárek pro švagra. Vzhledem ke kvalitám těchto strojů věřím, že už o něm neuslyším ...

Porovnání s mým o dvě generace novějším služebním strojem.... (vlevo) 
 

  Hodně notebooků různých prodejců bylo na burze za standardní ceny. Prostě ceny, za které se prodávají repasované na webu. Navíc s nějakou omezenou zárukou. V Holicích musí být cena zajímavá pro kupce, spousty lidí si samozřejmě aktuální ceny googlí. Překvapení pak je, když na burze je PC dražší, než ho nabízí renomovaný prodejce na webu...

   Jeden z posledních úlovků v neděli při odjezdu byl tenhle robustní monitor. Prodejce ho nechtěl vézt domů, nakonec slevil na 300kč. Usmlouval jsem ještě korunu, koncová cena byla 299kč. Jedná se o nějaké festovní provedení se sklem vepředu, je možnost připojit různé signály. Monitor má napájení 24V a ještě jsem ho nevyzkoušel. Pasuje přesně do RACKU, plánuji jeho využití právě v testovacím racku ve firmě.

Kuba ukořistil výbojky, pro jistotu vzal všechny...

Tohle rádio se mi moc líbí.....prý nástupce FT817. Určitě ne cenou, i když tohle je samozřejmě propracovanější..

Kuba s 4000OHM sluchátky. Pěkná cena i původní provedení. Také jsem je kdysi míval - fungovaly na krystalce...

Taková nostalgie - KD503, mám doma pár kousků, mají na sobě zkřížené meče - verze (nejspíš vybíraná?) pro armádu. Svého času nejvýkonnější československý tranzistor.

Tady jsem manželce zakoupil dvoje nůžky, malé, zahnuté na nehty. Už máme z předešlých let, ale hodí se i na chalupu...

V sobotu odpoledne OK1MK ukořistil ještě dva hoverboardy - na motory a řídící jednotky, do kterých lze nahrát custom fw a využít je tak pro ovládání třífázových BLDC motorů např. pomocí arduina, nebo RC soupravy (PWM signál). Oba kusy se prodejci asi nechtěly vozit zpět a skončily v kontejneru. Později v našem vozíku... Na šedém Martin ještě dojel k autu a Štěpán si na něm později málem rozmáznul čenich o chodník. :)) Na druihé straně jediný odvážlivec (krom OK1MK), který si na to troufnul stoupnout, aniž znal podrobný technický stav Hi.

                  U tohoto prodejce (v pozadí bílá  dodávka) v nabídce onen 2-takt motor.                                         Nemá na něj někdo kontakt prosím? 

V sobotu nás trápilo počasí, přeháňky, které se ale daly přežít. To byl i důvod, proč to většina prodejců zabalila předčasně.

..

Tenhle úplně nový dvoutaktní motor ukořistil Jakub. Moc se mi líbil. Nevím sice úplně k čemu by se mi hodil, ale kdyby byl ještě jeden, určitě by byl můj. Kdyby to četl prodejce, prosím ozvěte se. Kuba říkal, že snad ještě jsou motory k dispozici..

V nabídce racky... alespoň jsem vyzkoušel , jestli mi pasovala rozteč zakoupeného průmyslového monitoru...

Klávesnice zakoupil Tomáš. Vypadá to na festung antivandal provedení...

Asi příští rok vezmu nějaké staré notebooky co mám, vypadá to, že jsou v ceně..

Odjížděli jsme v sobotu okolo 16 hod a v Praze jsme vyhodili Štěpána a ještě se stavěli pro tiskárnu, kterou si tam domluvil Lukáš OK1ELK. Všem díky za skvělou atmosféru a zážitky. Doufejme, že příští rok se podaří opět v podobné sestavě. Veliké díky patří i pořadatelům za organizaci celé akce. Budem se těšit na příští rok!

Sú momenty, keď si uvedomíte, že vám niečo chýba. Tento trval trochu dlhšie a pravidelne sa opakoval. Spomínal som si na BarCampy a CloudCampy v Bratislave. Neboli to veľké konferencie. Nemali obrovské rozpočty ani zahraničné hviezdy. Ale mali niečo oveľa dôležitejšie - komunitu.

Ľudí, ktorí po prednáškach ostávali debatovať. Ktorí si navzájom ukazovali, čo im funguje, čo pokazili a čo by dnes urobili inak. Bez marketingových prezentácií. Bez predajných pitchov. Len technológie, skúsenosti a chuť posúvať sa ďalej.

Popri komunitnom rozmere mi však chýba ešte jedna vec: odborná úroveň.

Stredná Európa už dávno nie je región, ktorý len preberá technologické trendy zo zahraničia. Naopak. Vznikajú tu špičkové startupy, SaaS firmy aj engineering tímy, ktoré prevádzkujú infraštruktúru pre milióny používateľov. Riešia Kubernetes v masívnom meradle, budujú AI platformy, optimalizujú cloudové náklady, zavádzajú platform engineering a posúvajú DevOps ďalej. Je tu množstvo ľudí s obrovskými skúsenosťami.

A paradoxne sa o tom však rozprávame pomerne málo.

Ak už nejaké konferencie existujú, často sú zamerané skôr všeobecne alebo sa prirodzene prispôsobujú partnerom a produktovým prezentáciám. Chýba mi podujatie, ktoré by bolo postavené predovšetkým na skúsenostiach ľudí z praxe, na architektoch, platform engineerov, SRE tímoch či CTOs, ktorí každý deň robia rozhodnutia s reálnym dopadom na produkčné systémy.

A pritom práve v našom regióne vzniká množstvo príbehov, ktoré stoja za to počuť. Nie preto, že sú dokonalé, ale preto, že sú skutočné. Verím, že máme čo ponúknuť nielen medzi sebou navzájom, ale aj zvyšku Európy. A ak chceme, aby sa o stredoeurópskej cloudovej a DevOps komunite hovorilo ako o mieste, kde vzniká kvalitný engineering, potrebujeme mať aj priestor, kde sa tieto skúsenosti budú pravidelne zdieľať.

A práve preto sme sa v Labyrinth Labs rozhodli vytvoriť #nobullshit.camp.

Nie ďalšiu konferenciu, ale miesto, kam by sme sami chceli ísť.

Menej balastu. Viac reality.

Každý, kto robí DevOps, cloud alebo platform engineering, vie, že realita nevyzerá ako produktové keynote.

V skutočnosti riešime migrácie, incidenty, náklady, Kubernetes, bezpečnosť, AI workloady, škálovanie či technický dlh. Robíme rozhodnutia, ktoré nemajú jedno správne riešenie. A práve o tom sa chceme rozprávať.

Preto sme speakerov prosili o jednu vec. Nehovorte nám, ako je všetko dokonalé. Povedzte nám, čo sa nepodarilo. Aké rozhodnutia ste museli urobiť. Čo vás produkcia naučila. A čo by ste dnes spravili inak.

Práve odtiaľ vznikol aj názov #nobullshit.camp.

Program, aký by sme si sami vybrali

Podarilo sa nám osloviť ľudí z firiem ako Deepnote, E2B, GreenWay, Powerful Medical, Dedoles, Ematiq, rankacy a ďalších.

Budú hovoriť o AI infraštruktúre, Kubernetes, platform engineeringu, AWS, cloudových nákladoch, engineering kultúre aj vedení technických tímov.

Jeden track. Žiadne FOMO.

Veľmi zámerne sme sa rozhodli pre jeden spoločný track pri prvom ročníku. Nechceli sme konferenciu, na ktorej polovica ľudí sedí na jednej prednáške a druhá polovica na inej.

Najlepšie diskusie totiž vznikajú počas prestávok. A tie fungujú len vtedy, keď všetci práve videli to isté. A rovnako zámerne vznikla aj Goulash Stage.

Nie ako ďalšie pódium, ale ako miesto, kde sa dá sadnúť so speakrami, dať si guláš, pivo alebo kofolu a pokračovať v debatách. Verím, že presne tak totiž vznikajú najlepšie nápady.

Dúfam, že to nebude jednorazová akcia

Neorganizujeme #nobullshit.camp preto, aby sme si odškrtli ďalšiu konferenciu. Radi by sme opäť vybudovali komunitné podujatie, na ktoré sa budú ľudia tešiť každý rok.

Miesto, kde sa budú stretávať DevOps inžinieri, cloud architekti, platform engineeri, CTOs aj zakladatelia technologických firiem. Kde nebude problém priznať, že niečo nevyšlo. A kde si navzájom budeme odovzdávať skúsenosti, ktoré sa v dokumentácii ani AI modeloch jednoducho nedočítate.

Ak sa nám to podarí, budem mať obrovskú radosť.

Vidíme sa?

Ak robíte cloud, Kubernetes, DevOps, platform engineering alebo vás jednoducho zaujíma, ako dnes vznikajú moderné produkčné platformy, budem rád, ak prídete.

Ja tam budem určite.

Verím, že sa na #nobullshit.camp stretneme.

Tomáš Mačuga – ABEL
25. 8. 2026 – úterý

Lezení je introvertní sport a dříve či později to ajťáka od AI vytáhne do hor. Pojďme si popovídat o ferratách. Co to je, jak se na ně připravit, kam na ně vyrazit, jak si to užít a jak je přežit.

Nový školní rok obvykle znamená spoustu nových plánů. Jen toho času kvůli nim zrovna nepřibývá. Proto jsem připravil Maněnovy pětačtyřicítky – krátké praktické webináře, které vám nezaberou celé odpoledne nebo večer.

Jedno téma. Jedna vyučovací hodina. 45 minut, prakticky a k věci.

Začínáme tématy, která se budou ve školách hodit hned od září: od Canvy a videa až po AI Act. A postupně budou přibývat další.

A aby bylo jednoduché si webinář nejen vybrat, ale rovnou i objednat, spustil jsem nový e-shop s webináři.

Vybrat si webinář →

Tak ať je nový školní rok pokud možno klidný. A když už ne klidný, tak alespoň praktický.

📖 Přečíst celý článek →

📖 Přečíst celý článek →

Efika PPC, miniaturní základní deska založená na PowerPC procesoru  MPC5200B, vyráběná v letech 2006-2007, se dočkala nové verze Linuxu. Přesněji byl v rámci githubového repozitáře Efika-Linux-Installer vydán obraz základního nainstalovaného systému Debian 13, který se vejde na diskový oddíl o velikosti 2.1 GB a je jej rozšířit o další uživatelem nainstalované balíky.

Síťová karta integrovaná přímo na desce je plně podporována, bohužel se zatím ale nepodařilo upravit ovladač zvuku tak, aby běžel v takto novém systému. Veškerá dokumentace k projektu je pouze v němčině.

Zdroje:

• GitHub - tuxerdeg-ux/Efika-Linux-Installer · GitHub
• Efika Linux Installer | Amiga & Phoenix Community

MorphOS Efiku stále podporuje, aktuální Debian na ní ale neběžel už minimálně pět verzí. Je dobře, že to zase někdo zkusil.

Ačkoliv vím, že přepisování software je něco, co byste nikdy neměli dělat, tak jsme se i přesto do jednoho přepisu pustili. Velmi důležité byly nároky na výkon a propustnost. Zkušenost Netflixu s virtuálními vlákny na Java 21 nás varovaly, že tuhle cestu zatím ještě zkoušet nechceme. Situace se od té doby změnila, viz JEP 491: Synchronize Virtual Threads without Pinning Tehdy jsme učinili pokus s reaktivním programováním a WebFlux ve Spring Boot. Udělal jsem si pár poznámek, které bych nerad ztratil někde v archivu, kde už se mi víc jak rok válí (tak snad to ještě nestačilo tolik zastarat).

Úvod

Spring MVC používá thread-per-request model, kde každý požadavek je zpracováván jedním vláknem od začátku do konce.

Oproti tomu WebFlux je založen na reaktivním, neblokujícím modelu zpracování požadavků. Používá malý počet vláken (event-loop model). Je-li celý řetězec zpracování neblokující, tak se tato vlákna neblokují čekáním na I/O, ale jsou uvolněna pro zpracování dalších požadavků. Standardně staví na projektu Reactor a jako výchozí runtime používá Netty.

Databáze

Dřív se člověk mohl vymlouvat, že reaktivní programování stejně nemá cenu, když neexistují reaktivní databázové ovladače. To už dávno neplatí, máme R2DBC a i odpovídající Spring Data, ale přišlo mi, že jsou pořád trochu nedotažené. Například jsem nebyl schopný dosáhnout Load aggregates with a single select, tedy načíst celý agregát (i se všemi vazbami) jedním SQL SELECTem s JOINy, což by v JDBC normálně mělo být možné.

Pooling

Při prvním spuštění výkonnostních testů jsme dostávali žalostné výsledky. Když celý příběh zkrátím, tak z metrik vyplynulo, že se dlouho čeká na vykonání databázového dotazu, respektive už na samotné získaní spojení z poolu. To bylo obzvláště divné, jelikož pool měl alokováno víc spojení, ale nikdy nebyla využitá všechna. Tedy měli jsme alokováno 50 spojení, ale nikdy jich to nepoužilo všech dostupných 50 paralelně.

Hlavní příčinou bylo, že colocation je ve výchozím nastavení zapnuté. V JavaDoc se píše:

true means that EventLoopGroup created for clients will reuse current local event loop if already working inside one

Přeloženo do lidštiny: To způsobí, že se znovu použije aktuální event loop a vede na pozorované nerovnoměrné rozložení zátěže.

Není to úplně špatně vymyšlené, protože to šetří přepínání kontextu a zlepšuje práci s cache, ale pro vysokou paralelní zátěž je to nevhodné.

Samozřejmě se to netýká jen poolu databázových spojení ale i HTTP. Vyřešila to následující Java konfigurace.

@Bean
public ConnectionFactoryOptionsBuilderCustomizer loopResourcesCustomizer() {
    logger.info("Configuring Netty Loop Resources for PostgreSQL R2DBC connection pool not using colocated event loop threads.");
    return builder -> builder.option(
            PostgresqlConnectionFactoryProvider.LOOP_RESOURCES,
            LoopResources.create("pg-pool", LoopResources.DEFAULT_IO_SELECT_COUNT, LoopResources.DEFAULT_IO_WORKER_COUNT, true, false)
    );
}

@Bean
public NettyServerCustomizer nettyServerCustomizer() {
    logger.info("Configuring Netty Loop Resources for HTTP connection pool not using colocated event loop threads.");
    return httpServer -> httpServer
            .runOn(LoopResources.create("reactor-http", LoopResources.DEFAULT_IO_SELECT_COUNT, LoopResources.DEFAULT_IO_WORKER_COUNT, true, false));
}

Výstup z monitoringu ilustruje moment, kdy aplikace konečně začne využívat plnou kapacitu poolu. Růžová (acquired) je stabilně na maximu (kolem 50), to je to, čeho jsme potřebovali dosáhnout. Pool je plně vytížený a aplikace dokonce žádá o více spojení, než má k dispozici, což ukazuje tyrkysová (pending), která vystřeluje až ke 200. Aplikace má tedy velkou frontu čekajících požadavků na databázová spojení, ale to už stačí jen navýšit kapacitu poolu (samozřejmě s ohledem na to, co unese infrastruktura).

Závěr

Řešení s reaktivním programování zafungovalo a prošlo výkonnostními testy. Konstrukty mi přišly neintuitivní (reaktivní programování je pro běžného Java programátora změna paradigmatu) a knihovny stále nepodporovaly scénáře, které bych očekával, že už budou dávno hotové. Pokud nepotřebujete backpressure, zkusil bych dnes dát virtuálním vláknům šanci.

Související

• Thread Dumps and Project Loom (Virtual Threads)
• Virtual Threads after JDK 24: What Changed for Production Java
• Virtual Thread Pinning (If You’re on JDK 21–23)
• JEP 491: Synchronize Virtual Threads without Pinning
• Virtual Threads With Java 24 - Will it Scale?
• Java’s reactive connection pooling performance caveat

Rozdíly mezi skupinami coby největší západní tabu.

Milí čtenáři, tento článek by asi nevznikl, nebýt toho, že jeden z kolegů-komentátorů v redakci Echa 24 napsal sloupek ohledně příspěvku historičky Jany Kubátové ze sítě X:

Ó ano, velice ožehavé téma. Zejména v případě rozdílů v inteligenci, které mají brizanci kryptonitu. (Rozdíly v chlupatosti podpaždí asi nikomu nestojí za nervózní komentář na sociálních sítích.) Soustředíme se tedy hlavně na uvažování o nich.

Nejsa držitelem žádného úřadu či funkce, mohu si dovolit k němu vyjádřit otevřeně, tak tedy, zde je můj názor. O inteligenci už jsem párkrát psal, byť to není můj obor; můžu jedině říci, že rád potkávám inteligentní lidi obecně a že celý život se zájmem pozoruji jejich různorodost.

Tento článek nebude zcela nový, a bude se opírat o myšlenku, která byla vyslovena už v předešlých článcích na toto téma: totiž, že je extrémně nepravděpodobné, že by osmimiliardové lidstvo, které je jinak velmi variabilní ve všech možných charakteristikách, od tvaru a počtu červených krvinek až po frekvenci plešatosti a počet narozených dvojčat, bylo zrovna ve věci inteligence naprosto homogenní a nevykazovalo napříč celou planetou vůbec žádné rozdíly. Takhle příroda nefunguje, ani u myší, ani u lidí. Nicméně podíváme se spíše na společenské a politické důsledky tohoto zkoumání a úvah.

První věc, ta nejdůležitější: umím si představit, že za některých okolností může být lepší trochu lhát dětem, zvlášť v extrémních situacích. (Nejste-li psychopat, asi neřeknete dítěti něco jako „No, Jiříčku, tak ta chemoterapie ti nezabrala a teď pro tebe půjdeme vybrat hezký hrobeček, ano?“) Ale mezi dospělými má snaha o poznání pravdy vždycky nějakou hodnotu.

Lze o tom uvažovat i naopak: dokážete jmenovat nějakou společnost, obor nebo zemi, která dlouhodobě prosperuje, ač je postavena na základě ze sebeklamů, ignorance nebo dokonce lží? A to včetně takzvaných svatých, milosrdných lží, které mají za cíl uchlácholit něčí emoce? Já ne. Nepravda má korozivní charakter, který dobře vystihl fyzik Valerij Legasov ve filmu Černobyl: „Každá lež vytváří dluh vůči pravdě, a ten dluh se dříve nebo později stane splatným.“

Zrovna ten Sovětský svaz byl jednou velkou pyramidou lží, vztyčenou k nebesům ve jménu nereálné ideologie a nereálných představ o tom, co je člověk a jak má fungovat lidská společnost. Také se pak s adekvátní explozí rozsypal na třísky. Neměli bychom jej napodobovat ani v malém měřítku.

Dlužíme sami sobě upřímnou snahu o poznání, byť mohou její výsledky vypadat nespravedlivě. Ale v jiných oblastech to stejně už děláme; není o nic spravedlivější narodit hloupý než narodit se s predispozicí, dejme tomu, k rakovině prsu v mladém věku. Ale bylo by naprosté šílenství tyto predispozice nestudovat jenom proto, protože jsou ošklivé.

Druhá věc: paní Kubátová nejspíš zariskovala vstup do nebezpečného maelströmu proto, že vidí data, a že ta data jsou neúprosná: rozdíly mezi určitými skupinami lidí a jejich výsledky v kognitivně náročných činnostech jsou ohromně vytrvalé, způsobem, který v jiných sociálních kontextech není běžný. Přetrvávají i přes biliony dolarů a desítky let vynaložených na jejich odstranění. (Případ Jasona Ardaye k tomu patří, a bohužel velmi rychle změnil podobu z bizarní komedie až po osobní tragédii; dotyčný spáchal sebevraždu.)

V jiných situacích to naopak šlo „skoro samo“. Když jsme zrušili šlechtictví, během pár generací se rozdíly mezi bývalými poddanými a bývalou modrou krví srovnaly; takoví dnešní Habsburkové by jakémusi Muskovi, Gatesovi či Bezosovi mohli jejich vliv a peníze jedině závidět. Nebyly na to potřeba žádné desítky let pozitivních diskriminací proti bývalým baronům a komtesám. Když jsme zavedli všeobecnou školní docházku a všeobecné volební právo, rychle se ukázalo, že děti z vesnic na periferii se dokážou probojovat na univerzity a do parlamentů. Potomci Němců, kteří dorazili v roce 1945 s uzlíkem věcí pod paží do Německa, jsou dnes úplně standardními Němci, a vyhublí vězni z koncentráků, kteří tou samou dobou založili Izrael, vystavěli v nepříliš úrodné poušti naprosto moderní, technologicky vyspělý stát.

Ale v té vědě a obecně silně kognitivně náročných disciplínách se pořád a vytrvale drží určité pořadí úspěšnosti, které se nechce a nechce změnit, ač jej všechny možné západní instituce atakují různými programy, dotacemi, stipendii a někdy až nehorázným nadržováním těm proti oněm. Mimochodem, je to problém i v onom zmíněném Izraeli, kde Aškenázové ve škole dost viditelně překonávají Sefardy a za dlouhé desítky let se ten rozdíl nepodařilo srovnat.

(Férově: ony podobné žebříčky existují i ve sportu, jenom s úplně jiným pořadím. Běloch ani Asiat nikdy nevyhraje městský maraton, kde by proti němu nastoupili elitní Keňané, i kdyby trénoval sebevíc a měl nejlepší běžecké boty světa. Ta schopnost tam prostě není. Ale tam to není tak sociálně a politicky ožehavé.)

Jev, který po desítky let odolává veškerým (a leckdy velmi drahým) pokusům o sociální inženýrství, tím indikuje, že není sociálního původu, nebo aspoň, že není zcela sociálního původu. Nepřipustit si takovou možnost je zbožné přání, jinými slovy, cílený sebeklam. V kolektivní podobě pak tento sebeklam v podstatě garantuje, že s tím nikdy nedokážete nic udělat.

Třetí věc: to současné fanatické egalitářství má jeden nebezpečný důsledek, kterým je hledání viníka. Pokud by opravdu lidé byli v zásadě všichni stejně chytří či hloupí, svědčily by tyto houževnaté rozdíly o tom, že jedni systematicky utiskují druhé, a to je také vskutku teorie, kterou někteří ti rasoví aktivisté tvrdě tlačí. Například vlivný Američan Ibram X. Kendi prosazuje myšlenku, že jakékoliv pozorované rozdíly výsledků mezi rasovými skupinami jsou důkazem rasismu, a dokonce chtěl za tímto cílem zřídit federální ministerstvo anti-rasismu, které by všechny takové situace vyhledávalo a (? – co vlastně; asi tam vyměřovalo pokuty nebo co. Stát se obecně rád hrabe v cizích peněženkách). Prostě – hon na čarodějnice v moderní formě, dokaž, že jsi neobcovala s ďáblem.

Jenže konkrétního viníka obvykle nenajdete, což je dáno tím, že dnes se málokdo chová k ostatním jako Hauptsturmführer Amon Göth při likvidaci krakovského ghetta. Jednak to v západní civilizaci vesměs neumožňuje legislativa, jednak se přece jen mezi lidmi za posledních pár generací rozšířilo povědomí, že není správné takové věci dělat ani potají.

Takže když toho viníka nenajdete, uchýlíte se k teorii, že za všechno může systémový rasismus, a máte vymalováno. Jenže to je zároveň teorie, která splňuje všechny znaky konspirační teorie:

a. Je nefalzifikovatelná – zkuste v nějakém případě prokázat, že k systémovému rasismu tentokrát nedošlo.

b. Je všeobjímající – týká se všech možných institucí od univerzit, soukromých firem a armády až po vězeňský systém.

c. Je nekonkrétní a zákeřná – celý jev se má projevovat jaksi hromadně a kolektivně i v zemi, kde se průměrný člověk chová k ostatním lidem celkem slušně.

d. Celkem snadno se dá zneužít ke kolektivní nenávisti: běloši můžou za to, že my se máme špatně. To je taky něco, co žádné společnosti nikdy neprospělo. Vzpomeňte si jen na všechny ty abstraktní teorie ohledně skryté světovlády židů nebo zednářů, které pak končily zcela konkrétními masakry.

Obecně je lidská inteligence dost složitý jev, který má rozhodně i nějaké environmentální či sociální rozměry: dítě exponované olovu bude mít v dospělosti nižší IQ, než kdyby se s tím olovem nepotkalo, a dítě vyrostlé někde v kleci bez lidského slova se asi nikdy nenaučí pořádně mluvit. Ale pokud připustíme, že má kromě těch dvou i nějaký biologický rozměr, byl by to důvod ubrat na té paranoii a hledání zákeřného útisku tam, kde třeba vůbec není, nebo je ho podstatně míň, než se teď myslí.

Samozřejmě, Ibram X. Kendi by tím pravděpodobně přišel o nějaké kšefty a vliv; a nebyl by sám. To je taky důležitá motivace, která se ráda přehlíží. Nejen Babiš je ve střetu zájmů.

Čtvrtý bod: biologicky dané skutečnosti můžou být leckdy vyspravitelnější a vylepšitelnější než skutečnosti sociální. Doporučuji se nad tím seriózně zamyslet.

Biologie je proti lidské společnosti v podstatě jednoduchá, a přijdete-li na nějaký způsob, jak něco ovlivnit nebo přímo léčit, můžete dosáhnout dokonce i globálního úspěchu relativně rychle. Takové pravé neštovice, tisíciletou metlu lidstva, se podařilo vymýtit po 19 letech intenzivní snahy o očkování v nejchudších regionech světa (1958-1977). Od rozpoznání viru HIV (Robert Gallo, 1984) po první účinnou léčbu uplynulo těch let dokonce jen dvanáct, a GLP-1 agonisté jako ozempic a mounjaro teď začaly během pár let přemáhat epidemii obezity, se kterou před tím půl století snah o behaviorální řešení typu „nežer a cvič“ nijak nehnulo, naopak se dále zhoršovala (aspoň na té celopopulační úrovni, jednotlivci samozřejmě občas uspěli).

Naproti tomu třeba taková indická federální vláda se už asi osmdesát let snaží oslabit společenské předsudky plynoucí z kastovního systému, aniž by se jí to podařilo, a podíváme-li se blíže k domovu, tak takový antisemitismus se také neustále vrací na scénu. Už v 11. století utíkali židé z Německa kvůli pogromům, ve 30. letech 20. století to nebylo o nic lepší, a dneska by se viditelný žid s jarmulkou v určitých čtvrtích Berlína či Kolína nad Rýnem také raději procházet neměl. Je až depresivní, jak málo se v tomhle směru poučila a vyvinula společnost od dávných dob, kdy lidé ještě ani nevěděli, co je to „střelný prach“ nebo „Amerika“. Sociální patologie můžou odolávat snahám o jejich nápravu opravdu extrémně dlouho.

Asi jsem techno-optimista, ale věřím, že kdybychom našli nějaké jednoznačné biologické příčiny, proč jsou někteří lidé hloupější než jiní, našli bychom časem i způsoby, jak ten rozdíl zmenšit. Pracovně tomu říkám „myslící čapka“, a i když to zní trochu absurdně, je potřeba si připomenout, že například u očí (mikroskop), uší (stetoskop), síly svalů (nahrazené motorem), nebo hrubého výpočetního výkonu (počítač) bereme dnes to, že naše přirozené biologické schopnosti se dají umělými prostředky hravě zmnohonásobit, jako naprosto samozřejmé. Pro naše předky z dřívějších staletí by to nijak samozřejmé nebylo a někteří z nich by si při pouhém vyslovení takové myšlenky pohrdavě klepali na hlavu.

A, paradoxně, možná by si přitom nejvíc klepali na hlavu právě kariérní intelektuálové. Čím starší intelektuál, tím raději se zapouzdří ve své oblíbené teorii a tím podrážděněji reaguje na jakoukoliv změnu. Giordana Bruna neupálil žádný dav negramotných rolníků a Charlese Darwina se nesnažili ukřičet nějací ševci a tkalci. Právě intelektuální sféra je pro jakékoliv myšlení „mimo Overtonovo okno“ dost nepřátelské prostředí, které nejlépe ilustruje prostořeký vtípek o tom, že „věda dělá pokrok pohřeb za pohřbem“ (míněno starých zkostnatělých profesorů).

Pak je tu ještě jedna věc. Řada intelektuálů je na své vysoké IQ velice pyšná a cítí se kvůli němu vůči ostatním krapet nadřazeně; koneckonců je to to nejlepší, co mají. Ale zároveň chápou, že přiznat něco takového zcela otevřeně by bylo trapné. (Pěkně to ovšem vyhřezává v období voleb při pohoršování, jak jen absolutní blbec může volit tu či onu stranu.) Tento vnitřní rozpor je pak vede k nevyrovnanému, pokryteckému, zbytečně vyhrocenému chování v situacích, kdy se o tomto tématu mluví.

Přeji paní Kubátové, ať ji její kolegové nesežerou. V tomto případě bývají někdy i velcí vegani nápadně agresivním druhem.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.

Hudební epilog

Na světě je spousta věcí a činností, ke kterým nepotřebujete mít doktorát, a přesto na vás další generace nezapomenou.

Ne vždy. Samotný věk dítěte nerozhoduje o tom, zda škola potřebuje souhlas rodiče. Klíčové je také to, proč škola osobní údaje zpracovává, na jakém právním základě a jaké podmínky se vztahují ke konkrétní službě. V souvislosti s AI Actem se v poslední době stále častěji objevuje otázka souhlasu rodičů. Školy přitom často očekávají jednoduchou odpověď: ano/ne. Tak jednoznačné to ale není.

Podmínky Canva Education Additional Terms nestanoví univerzální povinnost získat souhlas rodiče u každého žáka. Po škole ale požadují, aby získala souhlas rodiče nebo zákonného zástupce, pokud jej v konkrétní situaci vyžaduje použitelné právo. Škola zároveň musí mít odpovídající právní základ pro vlastní zpracování osobních údajů a posoudit konkrétní způsob použití služby.

Čtyři věci, které je dobré vědět

Než začneme řešit souhlas rodičů, je dobré si ujasnit několik základních principů:

• Ne každé zpracování potřebuje souhlas.
• Hranice 15 let není obecný věkový limit pro používání online služeb.
• Podmínky služby a GDPR jsou dvě různé věci.
• Jiný účel znamená nové posouzení. Například práce žáka ve výuce versus její zveřejnění na Facebooku školy.

V následujícím příkladu se na jednotlivé kroky podíváme prakticky.

Praktický příklad

Představme si sedmou třídu. Učitel chce, aby žáci vytvořili prezentaci v Canva Education. Žáci se přihlásí školním účtem, pracují v prostředí vytvořeném školou a výslednou prezentaci odevzdají učiteli.

Canva při tom může zpracovávat například jméno žáka, školní e-mail nebo informace o jeho příslušnosti ke škole či třídě. V prostředí Canvy zároveň vzniká a ukládá se samotná práce žáka.

První otázka proto nemá znít:

„Je žákovi méně než 15 let?“

Ale:

„Proč škola tyto údaje zpracovává a na jakém právním základě?“

Pokud škola Canva Education používá jako nástroj běžné výuky a má pro toto zpracování odpovídající právní základ, nemusí být zpracování založeno na souhlasu rodiče. A pokud není založeno na souhlasu, samotná hranice 15 let ještě neznamená, že musí rodič něco podepisovat.

Ne každé zpracování potřebuje souhlas

Když se řekne GDPR, mnoho lidí si automaticky vybaví souhlas. Jenže souhlas je pouze jeden z možných právních základů pro zpracování osobních údajů.

V našem příkladu škola používá Canva Education při běžné výuce. Žáci se přihlásí školním účtem, vytvoří prezentaci a odevzdají ji učiteli. Pokud škola používá Canva Education jako prostředek výuky, musí určit, jaký právní základ se vztahuje ke konkrétnímu zpracování osobních údajů a zda je toto zpracování pro daný vzdělávací účel skutečně potřebné. Právním základem proto nemusí být souhlas. U školy může být podle konkrétní situace relevantní například plnění právní povinnosti nebo plnění úkolu ve veřejném zájmu souvisejícího se vzděláváním. To je důležitý rozdíl.

Pokud by škola zpracování založila na souhlasu, musela by řešit, kdo ho může udělit, zda je skutečně dobrovolný a u mladších dětí také věk a roli rodičů. Pokud ale pro stejné zpracování existuje jiný odpovídající právní základ, souhlas se vůbec nemusí používat.

Neplatí tedy „osobní údaj = potřebujeme souhlas“. Správná otázka zní: „Proč tento osobní údaj zpracováváme a jaký pro to máme právní základ?“

A právě proto nemusí škola automaticky shánět souhlas rodičů jen proto, že žáci při výuce používají Canva Education.

ÚOOÚ upozorňuje na nadbytečné vyžadování souhlasů ve školství, zejména u činností, které patří do povinné náplně školy nebo s ní úzce souvisejí.

Zároveň je ale třeba hlídat opačný extrém. To, že škola vzdělává, ještě automaticky neznamená, že jakékoli zpracování prostřednictvím jakéhokoli online nástroje je nezbytné pro úkol ve veřejném zájmu.

Hranice 15 let není obecný věkový limit pro používání online služeb

Často se říká, že dítě mladší 15 let nemůže bez souhlasu rodičů používat online službu. To je ale příliš zjednodušené. Hranice 15 let se podle českého zákona č. 110/2019 Sb. vztahuje na způsobilost dítěte udělit souhlas se zpracováním osobních údajů v souvislosti s nabídkou služby informační společnosti přímo dítěti. Uplatní se tedy v režimu čl. 8 GDPR, nikoli jako obecná věková hranice pro používání online služeb. Neznamená automaticky, že každé použití online služby dítětem mladším 15 let musí schválit rodič.

Vraťme se k našemu příkladu. Sedmák používá Canva Education při výuce. Pokud škola pro zpracování jeho údajů používá jiný odpovídající právní základ než souhlas, samotný fakt, že je žákovi třeba 12 nebo 13 let, ještě neznamená, že škola potřebuje souhlas rodiče.

Hranice 15 let vstupuje do hry tehdy, když jsou splněny podmínky čl. 8 GDPR. Tedy zejména když je zpracování založeno na souhlasu a souvisí s nabídkou služby informační společnosti přímo dítěti.

Patnáct let není univerzální hranice pro používání online služeb. Je to hranice, která je důležitá hlavně tehdy, když je zpracování založeno na souhlasu dítěte.

To je u Canva Education podstatné: škola nemá začínat otázkou „Kolik je žákovi?“, ale otázkou „Na jakém právním základě jeho údaje zpracováváme?“

Podmínky služby a GDPR jsou dvě různé věci

Tady do toho vstupuje další vrstva, která se často plete s GDPR: podmínky konkrétní služby. GDPR řeší, za jakých podmínek je možné zpracovávat osobní údaje. Jenže provozovatel služby si zároveň může ve svých podmínkách určit vlastní pravidla pro to, kdo a jak službu používá.

Canva sama neříká, že každý žák musí mít souhlas rodiče. Přímo v bodu 4 svých podmínek požaduje, aby škola před zapojením žáka získala souhlas rodiče nebo zákonného zástupce, pokud ho v konkrétní situaci vyžaduje právo. Jinými slovy: Canva nepřidává univerzální pravidlo „pod 15 let jen se souhlasem rodiče“. Odkazuje školu zpět na to, co vyžaduje právní úprava v konkrétní zemi a konkrétní situaci.

Celou věc navíc trochu komplikuje, že Canva otázku souhlasu a používání služby dětmi popisuje v několika dokumentech různě. Canva Education Additional Terms požadují získání souhlasu rodiče nebo zákonného zástupce tehdy, pokud je podle použitelného práva potřebný. Privacy Policy naproti tomu popisuje zpracování údajů studentů formulací, podle které vzdělávací instituce získává souhlas rodiče, poskytuje jej jeho jménem, pokud je to relevantní, nebo za určitých okolností jedná jako jeho zástupce. Aby toho nebylo málo, provozuje Canva stránku Legal Trust Center, zaměřenou na školství, která v souvislosti s americkými pravidly ochrany soukromí dětí (COPPA) u žáků mladších 13 let opět mluví o tom, že se spoléhá na školu, aby příslušný souhlas či oprávnění poskytla nebo získala od rodiče nebo zákonného zástupce. Při samostatném čtení jednotlivých dokumentů tak můžete snadno dojít k odlišným závěrům.

Nejasnost tedy nemusí vznikat jen při výkladu GDPR. Může vzniknout už při čtení samotných dokumentů Canvy.

Pokud škola používá Canva Education při výuce a pro zpracování osobních údajů žáků má jiný odpovídající právní základ než souhlas, ze samotných Canva Education Additional Terms nevyplývá další univerzální povinnost získat souhlas rodiče jen kvůli věku dítěte. Článek Právo a legislativa umělé inteligence na AI dětem uvádí, že „v případě Edu licence a přihlášení školním účtem neplatí věkový limit.“

GDPR říká, kdy je zpracování osobních údajů zákonné. Podmínky Canvy říkají, za jakých pravidel můžete službu používat. Jedno nenahrazuje druhé.

Proto je potřeba vždy kontrolovat obě věci zároveň: nejen GDPR, ale i aktuální podmínky konkrétní služby. U jiné online služby totiž mohou být pravidla nastavená jinak.

Jiný účel znamená nové posouzení

To, že škola pro použití Canva Education při výuce nemusí v konkrétní situaci potřebovat souhlas rodiče, ještě neznamená, že může se stejnými údaji a výtvory žáků dělat cokoli dalšího.

Vraťme se k našemu příkladu. Sedmák vytvoří v Canvě prezentaci a odevzdá ji učiteli. To je běžná školní práce. Pak ale někdo řekne:

„To je povedené. Dáme to na web školy a na Facebook.“

V tu chvíli se mění účel.

Původně škola údaje a práci žáka zpracovávala proto, aby zajistila výuku. Teď je chce použít k veřejné prezentaci školy. A právě tady je potřeba znovu se ptát: Proč to chceme udělat a jaký pro to máme právní základ?

Stejně tak může být rozdíl mezi tím, když žák v Canvě vytvoří plakát pro školní úkol, a tím, když škola jeho práci použije v propagačních materiálech, na sociálních sítích nebo v reklamě.

Právní základ se neposuzuje jednou provždy pro celý nástroj. Posuzuje se podle konkrétního účelu zpracování.

To je prakticky velmi důležité. Nestačí říct: „Canvu máme ve škole právně vyřešenou.“ Je potřeba vědět, k čemu ji používáme. A zároveň je to dobrá pomůcka i mimo Canvu. Stejný princip platí u dalších online služeb, školních platforem i aplikací s umělou inteligencí.

Nejsem právník

Tento text není právním stanoviskem pro konkrétní školu. Vysvětluje obecný princip a vychází z aktuálních podmínek Canva Education, GDPR, české právní úpravy a materiálů ÚOOÚ. U konkrétního nasazení je vždy potřeba zohlednit nastavení služby, rozsah zpracovávaných údajů a způsob, jakým ji škola používá.

Jsem si jistý, že je plný nepřesností a věcí, které jde při troše snahy vyložit různě. Ostatně stejně jako text, který by vám dal skutečný právník.

Líbí se vám moje práce?

Pokud vám moje práce dává smysl, můžete mě podpořit malým příspěvkem.

Podpořit mou práci